98
Sarah Pinborough
Je to bazén žraloků a ženy jsou nejhorší. Většinu času znuděné a napůl opilé. Co jiného mají dělat mezi charitativními akcemi než pomlouvat, soudit a drbat jedna druhou? „Zvykneš si.“ Zvykla si ona? Opravdu? „Když si odmyslíš všechny ty peníze, jsou někteří celkem milí. Je to jako ve škole, chápeš? Vytvářejí skupinky. Každý se bojí, co se o něm povídá a s kým se má přátelit, aby manžela povýšili nebo dostával pozvánky na ty správné večírky. Pro tebe je to ještě těžší. Eleanor se narodila a vyrostla mezi místní aristokracií. Ona, William, Iris a Noah. Všichni z modré krve. Ale lidé zapomínají rychle. Za pár měsíců ti to bude připadat normální.“ Keisha se posadila a dolila jim sklenice, i když Marcie trochu protestovala. „Tys to taky musela mít těžký. Vzhledem k okolnostem,“ prohodila. „Byla Jacquie oblíbená?“ Okolnosti. Takže Keisha ví, že spolu měli poměr. Marcie naskočila husí kůže. A ví, jak se jmenuje Jasonova první manželka. Je to pilná včelička. S kým se o tom bavila? S Williamem? Nebo se ženami v klubu? Určitě by na Marcie Maddoxovou s chutí hodily trochu špíny. Znovu si pořádně lokla margarity. „Ano, byla oblíbená. Ale rozdíl mezi ní a Eleanor je v tom, že Jacquie neumřela. Velmi brzy se znovu vdala – za chirurga v důchodu, který shodou okolností zemřel těsně před Eleanor – a odstěhovala se do Atlanty.“ Odmlčela se. „Což je možná horší, když o tom tak přemýšlím.“ Keisha se chraplavě rozesmála. „Takže,“ nabrala si plnou hrst chipsů, „co tě sem přivedlo? Jsi jediná, koho tady znám, kdo nepochází z Georgie.“ „Není na tom nic zajímavého.“ „Každý má nějaký důvod. Odkud pocházíš?“ Proč se pořád tak vyptává? Podle Marciiny zkušenosti chtěla většina lidí mluvit o sobě a jí to tak vyhovovalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280813
Ať zemře
99
„Z Boise v Idahu,“ odpověděla otráveně a doufala, že tím téma ukončí. „A kdybys tam žila, věděla bys, proč jsem odešla.“ Nelhala. Nepochybně by to věděla. Zvolená slova mohla pravdu trochu uzpůsobit a vždycky bylo lepší držet se co nejblíž skutečnosti. „Uvědomila jsem si, že když neodejdu jako mladá, neodejdu nikdy.“ „Máš rodinu?“ „Nikoho, s kým bych chtěla zůstat v kontaktu. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Táta umřel. Máma se znovu vdala. Měla novou rodinu. Já jsem pro ni byla přítěž.“ Znělo to o hodně obyčejněji, než se to odehrálo. Starý dobrý příběh o mladé dívce, která vyrostla a odešla z města. Zbytek příběhu, zabalený v krabičce ve stropě, patří jenom jí. „A co ty?“ nadhodila. „Moje máma byla… řekněme, trochu labilní. Umřela hodně dávno. Když jsme se přistěhovaly z Nigérie do Londýna. Vychovávali mě tetička a strýček. Dlouhý nudný příběh. Píšou mi, ale nemám v úmyslu zvát je sem na dovolenou. Tak trochu doufám, že na sebe časem zapomeneme, chápeš?“ Chápala. Možná si jsou s Keishou dost podobné. Možná právě proto se Jasonovi líbí. Keisha je taková, jako bývala Marcie, i když to byl právě on, kdo ji změnil. A i William nepochybně zkouší stejně změnit Keishu, tvarují je do podoby, která by se jim zamlouvala. „Ale jak ses dostala sem?“ pokračovala Keisha. Byla jako pes, který ohryzává kost, aby se dostal ke sladkému morku uvnitř. „Do Savannah?“ Nad hlavami jim žhnulo slunce a Marcie se do něj chvíli dívala, než vnitřně pobavená pohlédla s úsměvem na Keishu. „Líbilo se mi to jméno.“ „A potom jsi potkala Jasona, zamilovala ses na první pohled a žili jste spolu šťastně až do smrti.“ Zase Jason.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280813
100
Sarah Pinborough
„Tak jednoduché to nebylo,“ ušklíbla se Marcie, „ale ano.“ „Jak jste se poznali? To mi Billy nikdy neřekl. Jen to, že jsi tady někde pracovala.“ Marcie se posadila, dopila svou margaritu a nalila si další. Jestli Keisha chce tohle, má to mít. Udělají to. Už ji unavovalo být někým, kým není. V hlavě jí hučelo. Tequila ji zbavila zábran. A také způsobila, že chce další tequilu. Co by se mohlo stát, kdyby to Keisha někomu vykládala? Jason by se cítil trapně, a on si trochu ponížení zaslouží. „Tady jsou všichni takoví snobové,“ pronesla, i když by pro úctu, kterou měly Virginie a Iris u zbytku města, klidně zabíjela… „Jason pořád všem tvrdí, že jsem pracovala jako recepční u jednoho klienta, který nebyl z města. Opakuje to tak často, až jsem tomu sama začala věřit.“ Keisha na ni vrhla pohled přes obroučky slunečních brýlí. „A nepracovala?“ Marcie pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Dělala jsem servírku v laciné restauraci, neměla jsem ani floka a bydlela v motelu u Hudsonu. Jason se tam stavoval na snídani, když měl tím směrem schůzku. Líbil se mu můj úsměv… Je legrační, že tehdy mu nevadilo, že jsem servírka. Vlastně mu to připadalo roztomilé. Očividně roztomilost nestačí, když dojde na to, být manželkou.“ Překvapilo ji, kolik hořkosti v sobě ukrývá. Nesnáší vztah s Jasonem víc, než si připouštěla. Nastala dlouhá chvíle ticha a pak se Keisha rozesmála, hrdelně, chraplavě, hluboce. Marcie ztuhla. „Vysmíváš se mi?“ Znělo to nedůtklivě a Marcie se cítila hloupě. Jistěže se jí Keisha vysmívá. Pod tímhle falešně přátelským exteriérem se jí neustále vysmívá. „Ne, ne. To si piš, že ne.“ Keisha zvedla ruku a vrtěla hlavou, než se dokázala uklidnit. „Nesměju se ti, jen mi to připadá strašně legrační.“ Ukázka elektronické knihy