BEZHVĚZDNÉ MOŘE
107
Nyní se plahočí temnými tunely, na jejichž konci není žádné světlo, naslepo šátrá po neviditelných zdech a jde dál, dokud se neocitne na jiném místě v jiném čase. Přechází rozbořené mosty a míjí zborcené věže. Šlape po kostech, které považuje za prach, a po nicotě, kterou považuje za kosti. Jeho kdysi slušivé boty jsou úplně ošoupané. Kabátec už dávno někde zanechal. Nevzpomíná si na něj ani na tu spoustu knoflíků, jimiž se zapínal. Kabátec by ho poznal, kdyby si kabátce podobné věci pamatovaly, ale než se znovu shledají, bude už patřit někomu jinému. Za jasných dní se vzpomínky v jeho mysli utřídí do roztroušených slov a obrazů. Vybaví si své jméno. Noční oblohu. Pokoj s rudými sametovými závěsy. Dveře. Otce. Knihy, stovky, tisíce knih. Jedinou knihu v její ruce. Její oči. Její vlasy. Konečky jejích prstů. Většinu vzpomínek ale tvoří příběhy. Útržky příběhů. Slepí poutníci a osudem pronásledovaní milenci, úžasná dobrodružství a skryté poklady. Šílení králové a tajemné čarodějnice. Věci, které skutečně viděl a slyšel, se mísí s příběhy, které četl nebo vyslechl. Tady dole je obojí nerozlučně spjato. Mnoho jasných dní však nezažívá. Nebo jasných nocí? Zde v hlubinách se to těžko rozlišuje. Noc, nebo den. Fakta, nebo fikce. Skutečné, nebo smyšlené. Občas má pocit, že ztratil vlastní příběh. Vypadl z jeho stránek a přistál zde, kdesi na půli cesty, a přesto stále uvnitř příběhu. Nemůže ho opustit, ať by se snažil sebevíc. Muž ztracený v čase kráčí po břehu moře, ale k nebi bez hvězd nevzhlédne. Bloumá liduprázdnými městy medu a kostí, ulicemi, jimiž kdysi zněla hudba a smích. Zdržuje se v opuštěných chrámech, kde zapaluje svíčky na počest zapomenutých bohů a přejíždí prsty po zkamenělinách odmítnutých obětin. Spí v postelích, v nichž už po staletí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280804
108
E R I N MORGE NS T E R NOVÁ
nikdo nesnil, a jeho spánek je hluboký a sny stejně neuchopitelné jako bdění. Včely ho zpočátku sledovaly. Doprovázely ho na cestě a hlídaly jeho spánek. Považovaly ho za někoho jiného. Je to jen chlapec. Muž. Něco mezi tím. Nyní ho včely přehlížejí. Hledí si svého. Usoudily, že kvůli jednomu zbloudilému muži není třeba se znepokojovat, avšak i včely se mohou čas od času mýlit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280804
Zachary Ezra Rawlins má dojem, že čeká na mrazu už celou věčnost, a tak zvonek Klubu sběratelů stiskne znovu. Prst má úplně necitlivý, ale ví, že je zvonek funkční, protože k němu z útrob domu doléhá tichý cinkot. Po druhém zazvonění zaslechne, jak se za dveřmi někdo pohybuje. Následuje cvaknutí několika zámků. Dveře se mírně pootevřou, avšak stále zůstávají zajištěné řetízkem. V úzké škvíře se objeví mladá žena. Je menší než Zachary a také mladší, ačkoli dívkou už by ji nenazval. Někoho mu připomíná. Nebo má možná jen jednu z těch tváří, co lidem připadají povědomé. Vzhlédne k němu se směsicí ostražitosti a nezájmu. Podivné tajné organizace evidentně také zaměstnávají brigádníky, kterým svěřují ty nejhorší směny. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptá se ho. „Já, ehm, mám zásilku do archivu,“ odvětí Zachary a povytáhne Věk bájí aneb Krásy mytologie z kapsy kabátu. Žena k němu sklouzne pohledem, ale nepožádá Zacharyho, aby jí knihu předal. Namísto toho mu položí záludnější otázku. „Vaše jméno?“ Tohle Zachary nečekal. „Záleží na tom?“ napodobí Doriana, jak nejlépe svede, a nepatrně, a snad i dostatečně nonšalantně, odhrne klopu kabátu a ukáže jí stříbrný meč. Žena se zamračí. „Můžete tu zásilku předat mně,“ řekne. „Dohlédnu na to, aby –“
Ukázka elektronické knihy