BEZHVĚZDNÉ MOŘE
107
Nyní se plahočí temnými tunely, na jejichž konci není žádné světlo, naslepo šátrá po neviditelných zdech a jde dál, dokud se neocitne na jiném místě v jiném čase. Přechází rozbořené mosty a míjí zborcené věže. Šlape po kostech, které považuje za prach, a po nicotě, kterou považuje za kosti. Jeho kdysi slušivé boty jsou úplně ošoupané. Kabátec už dávno někde zanechal. Nevzpomíná si na něj ani na tu spoustu knoflíků, jimiž se zapínal. Kabátec by ho poznal, kdyby si kabátce podobné věci pamatovaly, ale než se znovu shledají, bude už patřit někomu jinému. Za jasných dní se vzpomínky v jeho mysli utřídí do roztroušených slov a obrazů. Vybaví si své jméno. Noční oblohu. Pokoj s rudými sametovými závěsy. Dveře. Otce. Knihy, stovky, tisíce knih. Jedinou knihu v její ruce. Její oči. Její vlasy. Konečky jejích prstů. Většinu vzpomínek ale tvoří příběhy. Útržky příběhů. Slepí poutníci a osudem pronásledovaní milenci, úžasná dobrodružství a skryté poklady. Šílení králové a tajemné čarodějnice. Věci, které skutečně viděl a slyšel, se mísí s příběhy, které četl nebo vyslechl. Tady dole je obojí nerozlučně spjato. Mnoho jasných dní však nezažívá. Nebo jasných nocí? Zde v hlubinách se to těžko rozlišuje. Noc, nebo den. Fakta, nebo fikce. Skutečné, nebo smyšlené. Občas má pocit, že ztratil vlastní příběh. Vypadl z jeho stránek a přistál zde, kdesi na půli cesty, a přesto stále uvnitř příběhu. Nemůže ho opustit, ať by se snažil sebevíc. Muž ztracený v čase kráčí po břehu moře, ale k nebi bez hvězd nevzhlédne. Bloumá liduprázdnými městy medu a kostí, ulicemi, jimiž kdysi zněla hudba a smích. Zdržuje se v opuštěných chrámech, kde zapaluje svíčky na počest zapomenutých bohů a přejíždí prsty po zkamenělinách odmítnutých obětin. Spí v postelích, v nichž už po staletí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280804