Hommage: Buster Keaton
↳ Plavčík na sladké vodě
cit, že něco takového zmizelo ze světa někdy v té době, než jsem se z dítěte proměnil v dospělého, takže jako nejlepší se nám jevila doba někdy před osmdesáti lety. „Dobře,“ řekli jsme si, „vrátíme se zpátky v čase až do té doby. A teď když člověk jel na Jih, jak tehdy cestoval? V krytém voze? Musíme se podívat do archivů a zjistit, kdy byl vynalezen první vlak.“ A taky že jsme to zjistili: v Anglii byla lokomotiva Stephenson Rocket a ve Spojených státech DeWitt Clinton. Vybrali jsme si Rocket, protože vypadá legračněji. Vagóny připomínaly dostavníky s přírubovými koly. Takže jsme postavili celý vlak a to určilo dobu, kdy se film odehrává: železnice byla vynalezena v roce 1825. Postavy jsme pak oblékli tak, aby do doby zapadly. A to bylo dobře, protože ty kostýmy se nám líbily: nemuseli jsme používat takové ty krátké kalhoty, co se nosily za George Washingtona, a místo toho jsme mohli volit barvitější kostýmy, které připomínaly Johnnyho Walkera. ⒿⒼ Jedním z nejlepších gagů ve filmu je moment, kdy se zhoupnete na laně ze břehu a skoro ve vzduchu zachytíte dívku přecházející přes velký vodopád. Jak jste tuto velmi riskantní scénu inscenovali? Museli jsme tu přehradu postavit: postavili jsme ji přesně tak, jak jsme potřebovali, abychom mohli ten trik provést. Scénu jsme vybudovali nad bazénem a dali jsme tam čtyři vodní trubky o průměru dvacet centimetrů, velká čerpadla a motory, které je poháněly a nasávaly vodu z bazénu tak, aby vznikl náš vodopád. Byl hluboký asi patnáct centimetrů. Párkrát se mi stalo, že když jsem ji chytil, zhoupnul jsem se pod něj a zůstal viset hlavou dolů. Musel jsem jít okamžitě k doktorovi. Vypumpovali mi uši a nos a dostali ze mě všechnu vodu, protože když na vás spadne takový objem vody, když jste hlavou dolů, tak to docela stojí za to. ⒿⒼ Jak dlouho vám trvalo tu scénu natočit? Kolik bylo pokusů? Myslím, že se mi to podařilo na třetí pokus. Ty první dva jsem netrefil, ale napotřetí se mi to povedlo… A těžko si ↳ zpět na Obsah
představit, že jsme to točili v roce 1923. Zní to jako návrat do daleké minulosti. ⒿⒷ Ale pořád je to dobré. Před čtrnácti dny jsem v Paříži viděl film Láska kvete v každém věku (Three Ages, 1923), který je taky starý čtyřicet dva let, a diváci se váleli smíchy v uličkách. Předpokládám, že to byla parodie na filmy, jako je Intolerance (r. D. W. Griffith, 1916)? Když jsem ho točil, na Intoleranci jsem myslel. Vyprávěl jsem ty tři samostatné příběhy stejně jako Griffith a samozřejmě jsem si v tom filmu dost dovoloval, protože to byla víc fraška než burleska. Proto jsem měl na náramkových hodinkách ciferník slunečních hodin a používal jsem svou helmu tak, jak jsem ji používal. Fordy tehdy měly takový bezpečnostní prvek, který měl zabránit jejich krádeži – byla to taková věc s velkým hrotem, kterou se zamykalo zadní kolo a která vypadala přesně jako moje římská helma. Takže jsem si sundal svou římskou helmu a zamknul jsem jí kolo svého vozu. Diváci si to tenkrát všichni spojili s tím bezpečnostním mechanismem od Fordu. ⒿⒷ Teď se nabízí otázka, jak vás ty gagy napadají. Vyplývají ze scény, z dekorací…? Ano, z rekvizit, postav, ze všeho možného. Taky se člověk zamýšlí nad těmi nejbanálnějšími věcmi, které by se mohly pokazit. A z toho se pak rozvinou větší nápady. Ale není nic horšího než špatně umístěný gag. Někoho může napadnout dobrý gag, dokonce vynikající gag, ale když nezapadá do příběhu, který zrovna točím, a člověk se ho tam snaží napasovat, tak to taky přesně tak působí – jako by ho na plátno někdo zavlekl. Takže je mnohem lepší si ho schovat a použít ho, až se bude hodit k tomu, co dělám. ⒿⒷ Vaše filmy dost často začínají spíš pomaleji a pohyb kamery se začíná zrychlovat s tím, jak se příběh rozvíjí. To je záměrné. Vždycky to tak dělám. Na začátku používám ty nejjednodušší věci na světě, nikdy se nesnažím o vel-
096 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280703