konce i svůj život, aby vybudoval největší německou říši, jakou kdy svět viděl. Věděl, že pokud dojde k válce, budou česká opevnění dostatečnými překážkami, aby se válka hodně protáhla, a že je proti němu seskupeno příliš mnoho spojenců. Říkejte si však o Hitlerovi, co chcete, Hitler se smrti nebojí – a porážka by pro něj znamenala totéž co smrt. A pro tohle, v hloubi a na samém dně srdce – ať už jde o srdce národů, politiků nebo prostých mužů a žen – Hitler vyhrál. Bylo úterý 13. září časně ráno a v Karlových Varech byl klid. Kráčel jsem na ředitelství státní policie kolem vytlučených výkladů židovských krámů. Na ulicích bylo až příliš málo lidí. „Ne, tady je naprostý klid,“ odpověděl policejní úředník na moji otázku. „Ale z jiných okresů jsme dosud žádné zprávy nedostali.“ Vyjel jsem silnicí k Praze a projel první obcí. Tam jsem uviděl dlouhé kolony vojenských nákladních aut s českými vojáky, polní kuchyně, lehké dělostřelectvo, jízdu. Štíhlé hlavně protiletadlových děl a nízké komínky polních kuchyní zdobily květinové girlandy. Počítal jsem nákladní auta, v nichž bylo po dvaceti mužích. Jakmile jsem se dostal ke stovce, nechal jsem toho a vracel se před vojskem do Karlových Varů. Zpočátku jsem si to nedokázal vysvětlit. Byly nějaké přesuny německého vojska? Soustředili snad Češi tajně vojsko? Ale jaképak pohyby vojsk, než se setmí a může-li je každý vidět? Pak jsem si však vzpomněl na karlovarského policejního úředníka, který mi řekl, že zatím nemají žádné zprávy z jiných okresů. Zastavil jsem znovu před karlovarským policejním ředitelstvím, ale jen na chvíli, abych si mohl přečíst velkou vyhlášku, kterou strážník právě připevňoval na jedno křídlo dřevěných vrat. Četl jsem slovo Standrecht, vytištěné velkými písmeny. Stanné právo! Nikdo nesměl být po desáté hodině večer na ulici. Přes den mohli jít spolu po ulici nejvýše tři lidé. Odešel jsem do hotelu, usedl k telefonu a obvolával všechny četnické stanice v chebském území. Teprve potom jsem se dozvěděl, co se stalo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280696
XV. HABERSBIRK (HABARTOV)
Bylo pozdě, než jsem roztřídil svoje zprávy, a když jsem sešel do haly, uviděl jsem tam G. E. R. Gedeye z Daily Telegraphu, píšícího nějaký telegram. Právě přišel do hotelu. „Zdá se mi, že se na Chebsku rozpoutalo peklo,“ poznamenal jsem. „Vím o tom,“ odpověděl. „Několik sudetoněmeckých ordnerů se nedaleko Falknova pokoušelo zadržet moje auto. Když jsem se k nim přiblížil, zvýšil jsem rychlost. Házeli za mnou kamením.“ Jeho vůz měl také pražské registrační číslo. Do haly vběhl nějaký člověk. Ohlédl jsem se a poznal ho. Jeden z Runcimanovy mise. Zdálo se, že je překvapený, když nás uviděl. Ptali jsme se ho, co je v Praze nového. Řekl, že Henlein dal Čechům šestihodinné ultimatum, aby odvolali stanné právo, jinak prý neručí za následky. Protože vzpoura na Chebsku vypukla ještě před vyhlášením stanného práva, mně i Gedeyovi se zdálo, že je tohle zase příznačná nacistická taktika. Henlein se totiž pokoušel vzbudit dojem, že vzpoura je protestem proti vyhlášení stanného práva. Henleinovské ústředí v Praze zůstalo na znamení protestu uzavřené a jejich deník Die Zeit přestal vycházet. Takže další protest. Nuže, dobře! Beztak by pro ně Praha nebyla zrovna nejzdravějším místem pobytu. Patrně to věděli. V Aši se o půlnoci konala schůze velké rady henleinovské strany a jeden člen mise se jí jel zúčastnit. Ani Gedey, ani já jsme se ho nepokusili následovat. Gedey měl napsat zprávu svému listu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280696
„Dnes jsem neposlal ani řádek,“ stěžoval si, „a telefonistka mi říkala, že už nedostanu obyčejné telefonické spojení s Prahou. Musel jsem ohlásit nutný rozhovor – za trojnásobný poplatek!“ Čekal jsem na své poslední telefonické spojení s četnickou stanicí v Habartově. Nevěděl jsem, kde Habartov leží, ale na karlovarském policejním úřadě mi řekli, že na saské hranici stranou hlavní silnice na cestě z Falknova do Kraslic. Zdálo se mi, že čekám na spojení nějak příliš dlouho. Vůbec jsem však neměl v úmyslu jet za členem Runcimanovy mise. Henleinovi nyní zbývala už jen jedna cesta: buď uprchnout, nebo se prohlásit za říšského Němce. Telefonistka se vyklonila z okénka. „Z centrály hlásí, že se Habartov neozývá. Mám je požádat, aby nepřerušovali spojení?“ Odpověděl jsem, aby se zbytečně neobtěžovala, ale opravdu mě to znepokojilo. Do haly vešel můj řidič. „Mám dát vůz na noc do garáže?“ zeptal se. Rozhodl jsem se. „Ne… Víte, kde je Habartov?“ Jeli jsme na západ silnicí k Chebu. Ulice byly úplně prázdné. Podíval jsem se na hodinky. Byla skoro půlnoc. Všude ticho… Ale ovšem, vždyť je stanné právo! Cestu nám zastoupila tmavá postava a zvedla ruku. Český policista. Zastavili jsme. Když jsem hmatal po svém pasu, spatřil jsem ve stínu domu další postavu – českého vojáka s připravenou puškou. Zablesklo se světlo baterky, chvíli bylo ticho, pak mi byl pas vrácen, strážník zasalutoval a ustoupil. Pokračovali jsme v cestě. Neujeli jsme ani pět set metrů a znovu nás zastavili. Opět tytéž formality s pasem. Takhle to bude trvat několik hodin, než přijedeme do Habartova. Konečně jsme projeli Karlovými Vary a jejich umouněnými továrními předměstími a jeli po volné silnici. Žádné hlídky. Opřel jsem se dozadu o sedadlo a díval se nečinně na bílé pruhy na kmenech stromů u silnice. Náhle jsem se vzpřímil. Někdo nakreslil na bílé pruhy červené hákové kříže. Sjížděli jsme silnicí neustálými zatáčkami do Lokte. Když nás odbavila hlídka, klikatě jsme projeli úzkou ulicí. Zdálo se, že i Loket je liduprázdný. Řidič zatočil doprava a pak zase doleva, po prvé, po druhé. Podíval jsem se zadním okénkem auta a spatřil tři žebřiňáky nastavěné do poloviny silnice, takže jsme se jimi museli proplétat. 101 Ukázka elektronické knihy