„Chci, aby se vědělo všechno, jak tady, tak na Západě. Ptejte se mě na cokoli, řeknu vám všechno. Mám přehled, jsem úplná encyklopedie gulagu.“ Zatímco vypráví, naše šálky cinkají na talířcích. Čaj je vynikající a Jelenina dcera Inna, asi padesátiletá žena mladistvého vzezření, stále dolévá ze skvostné konvice. Při každém vstupu do jídelny pozoruje svou matku s láskyplnou úslužností. Jelena Korybut-Daszkiewicz se soustředěně pouští do vyprávění svého příběhu. Snaží se jej zestručnit a přesně si vybavuje některé významné detaily, v jejichž světle získává její líčení na váze. 2
Během druhé světové války mě po bitvě u Stalingradu v roce 1943 zadrželi osvoboditelé, tedy sovětská vojska. Měli za to, že veškeré obyvatelstvo na území okupovaném za války nacisty bylo plné kolaborantů a vlastizrádců. Mnozí z nás, kdo jsme skončili v gulagu, pocházeli z Ukrajiny, jiní z pobaltských republik, z východního Polska a Běloruska, kromě početných ruských židů – obětí Stalinova antisemitismu. Mého otce, který byl profesor, zadrželi během čistek v roce 1937 a krátce poté jej zastřelili. Po jeho smrti jsme se s matkou ocitly v bídě. Matka, Wacława Korybut-Daszkiewicz, byla původem Polka ze staré šlechtické rodiny. Studovala matematiku, cizí jazyky a hudbu na Kyjevské univerzitě, ve městě, kde jsem se v roce 1923 narodila. Za války, kterou jsme strávily v ukrajinském regionu Donbas, jsem pracovala v nemocnici, jež přecházela z ruských rukou do německých a pak zase zpátky, podle toho, jak dopadla poslední bitva. Pracovala jsem nezištně jako zdravotní sestra, abych pomáhala zraněným ve válce. A když byli ve vedení nemocnice 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280665