JENNIE LUCASOVÁ
mně není nic zajímavého. Že jsem moc nudná. Moc obyčejná.“ Hlas měla stažená potlačovanými slzami. „Obyčejná?“ Omara zaplavila vlna emocí. „To je to poslední, co by mě napadlo.“ Beth se na něj podívala, jako by se bála mu uvěřit. Vzal ji do náruče a přitiskl k sobě její chvějící se tělo. Pak si uvědomil, že je to on, kdo se chvěje. Mýlil se, když si myslel, že už ji nemůže chtít víc. Je panna. Panna. „Ale musím ti říct ještě něco.“ Beth byla teď sotva slyšet. „Něco, co… kéž bych ti to nikdy nemusela říct.“ Někde v koutku Omarovy mysli se objevila myšlenka, že teď když ví, že je panna, bude muset počkat až do svatby. To je jediný způsob, jak to udělat správně. Tak mu to velí tradice. Jenže jak dokáže tak dlouho čekat? „Musíš pochopit, že výzkum léků proti rakovině je strašně drahý,“ pokračovala Beth. „A sestra byla zoufalá.“ Potřásla hlavou a přejela si rukou přes čelo. „Ne, není fér jí to dávat za vinu. Taky jsem chtěla vidět Paříž.“ Omar to vůbec nechápal. Co s tím vším má společného její sestra? On teď nechtěl mluvit o rodině nebo o minulosti. Na nikom jiném, než jsou oni dva, teď přece nezáleží. Jejich společný život právě začíná… „Později,“ prohlásil chraplavě. Sklonil se k ní a přitiskl ústa na její. Zpočátku jen něžně, ale jak ochutnal měkkost jejích rtů, jeho touha ještě vzrostla. Sevřel ji pevněji a plenil její ústa, pokoušel ji jazykem tak dlouho, dokud se prudce neodtáhla. „Prosím,“ zavzlykla s pološíleným výrazem v očích. „Prosím. Ty to nechápeš. Nejsem, kdo si myslíš, že jsem!“ Omar tomu nerozuměl. Jak může tak úspěšná žena o sobě tak pochybovat? Ale viděl, jak je zoufalá. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280616