Když se za nimi dveře zavřely, muž si odložil sako na dlouhý kovový stůl, který stál opodál. Byl na něm monitor, na němž běžela smyčka o pěstování kaktusů, a nějaký člověk v džínech a flanelové košili držel jeden sotva viditelný kousek v ruce a tvářil se, jako by třímal hroudu zlata. Někdo má poker, někdo kaktusy… „Nenechte se zmást tím, že tu nevidíte zákazníky. Jedoba poledního klidu. Normálně tu pobíhá spousta lidí a spousta z nich nemá ponětí, co nám to tu vlastně roste. I když si myslí pravý opak. Tak proto ta televize, instruktáž je potřeba častěji, než jsem si v začátcích představoval. A míváme tu velmi často školní exkurze. Tak co vlastně potřebujete vědět?“ otázal se Melichar. „Nic konkrétního, ta otázková rutina už je za vámi. Jen bych si chtěl udělat obrázek o životě vašeho bratra a jeho ženy,“ začal Robin Kacíř opatrně. „Standa byl děvkař. Stačí vám takový obrázek?“ Robin se na muže před sebou zvídavě podíval. „To myslíte vážně?“ „Samozřejmě, že to myslím vážně. Nemám náladu na vtipkování.“ Rty se mu lehce roztřásly. „Vůbec nevím, jak se mám chovat. Nikdy jsem nevěřil, že se dožiju toho, že budu bratra pohřbívat. Jak se dá o tomhle vtipkovat?“ „Nebudu vás zdržovat dlouho.“ Pokrčil rameny. „Je mi to jedno. Nechci vypadat před lidmi jako blbec, že neumím truchlit, protože to já dokážu. Rozumíte? Brečel jsem s Alicí a Románkem včera celý den, už toho asi víc nesnesu.“ Robin chápavě přikývl a čekal na pokračování. „Standa byl děvkař a nebylo to žádné tajemství,“ vydechl zhluboka Melichar a břicho se mu vysunulo dopředu jako parní píst. „Když mi bylo o patnáct let míň, říkal jsem si, jak je svět nespravedlivý. Někdo má zdravé dítě, hodnou ženskou a nevěnuje jim kompletní péči, rozumíte? Standa měl v okolí minimálně tři holky, o kterých vím. A možná i nějakou, o které mi nikdy neřekl. Prostě mě dřív napadlo, že to není fér pro lidi, co strašně moc chtějí děti, ale nemají šanci. Já je mít nemůžu a to taky není tajemství.“
| 97 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280599