Když se za nimi dveře zavřely, muž si odložil sako na dlouhý kovový stůl, který stál opodál. Byl na něm monitor, na němž běžela smyčka o pěstování kaktusů, a nějaký člověk v džínech a flanelové košili držel jeden sotva viditelný kousek v ruce a tvářil se, jako by třímal hroudu zlata. Někdo má poker, někdo kaktusy… „Nenechte se zmást tím, že tu nevidíte zákazníky. Jedoba poledního klidu. Normálně tu pobíhá spousta lidí a spousta z nich nemá ponětí, co nám to tu vlastně roste. I když si myslí pravý opak. Tak proto ta televize, instruktáž je potřeba častěji, než jsem si v začátcích představoval. A míváme tu velmi často školní exkurze. Tak co vlastně potřebujete vědět?“ otázal se Melichar. „Nic konkrétního, ta otázková rutina už je za vámi. Jen bych si chtěl udělat obrázek o životě vašeho bratra a jeho ženy,“ začal Robin Kacíř opatrně. „Standa byl děvkař. Stačí vám takový obrázek?“ Robin se na muže před sebou zvídavě podíval. „To myslíte vážně?“ „Samozřejmě, že to myslím vážně. Nemám náladu na vtipkování.“ Rty se mu lehce roztřásly. „Vůbec nevím, jak se mám chovat. Nikdy jsem nevěřil, že se dožiju toho, že budu bratra pohřbívat. Jak se dá o tomhle vtipkovat?“ „Nebudu vás zdržovat dlouho.“ Pokrčil rameny. „Je mi to jedno. Nechci vypadat před lidmi jako blbec, že neumím truchlit, protože to já dokážu. Rozumíte? Brečel jsem s Alicí a Románkem včera celý den, už toho asi víc nesnesu.“ Robin chápavě přikývl a čekal na pokračování. „Standa byl děvkař a nebylo to žádné tajemství,“ vydechl zhluboka Melichar a břicho se mu vysunulo dopředu jako parní píst. „Když mi bylo o patnáct let míň, říkal jsem si, jak je svět nespravedlivý. Někdo má zdravé dítě, hodnou ženskou a nevěnuje jim kompletní péči, rozumíte? Standa měl v okolí minimálně tři holky, o kterých vím. A možná i nějakou, o které mi nikdy neřekl. Prostě mě dřív napadlo, že to není fér pro lidi, co strašně moc chtějí děti, ale nemají šanci. Já je mít nemůžu a to taky není tajemství.“
| 97 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280599
„Mezi vámi bylo všechno v pořádku?“ „Myslíte, jestli jsem ho nenáviděl za to, že zahýbá ženě a lže dě tem? Když ohledně toho byla v pořádku Klára, neměl jsem právo jim do něčeho zasahovat. Neschvaloval jsem to…“ zadíval se na Robina. „Vy nevěru schvalujete?“ „Ne. A nechci vás nějak rozhodit, ale kvůli mým názorům tu nejsme.“ Robina by zajímalo, jestli Filipa Melichara štval záletnický způsob života kvůli samotné podstatě nevěry, nebo kvůli tomu, že s ním nikdo zahýbat nechtěl. „Určitě máte na práci spoustu jiných věcí. Pokusíme se to urychlit, dobrá?“ „Zkrátka nejsme jediní, kdo věděli, že má Standa ještě někoho, ale nezasahovali jsme do toho. Byl to můj bratr, takže bych asi mohl, ale jednou by se mi to vrátilo. Možná dřív, než bych chtěl.“ Rozhlédl se a zakroužil unavenýma očima po vyhřátých prostorech. Když se zrakem vrátil k Robinovi, ten už byl pouhý metr od něj, takže musel Melichar hodně zaklánět hlavu, aby mu mohl koukat do očí. „Pomáhal mi to tady zakládat.“ Robin Kacíř věděl, že to není tak docela přesné. Přesnější by bylo, kdyby muž řekl, že díky bratrovi vůbec existuje. Melichar se přesunul do vedlejší místnosti, prošel plastovým závěsem a za ním stáli dva muži s rouškami na ústech. Když viděl, že se Robin Kacíř nejistě zastavil, pokynul mu rukou. „Ničeho se nebojte, je to jen preventivní opatření. Víte, kolik kusů kaktusů tu mám? Policista zavrtěl hlavou. Nevěděl a nezajímalo ho to. Ale nepo chyboval o tom, že se to dozví. Melichar přistoupil k malé obrazovce zabudované do tenké přepážky a poklepal dvakrát prstem na malou ikonku knihy. Otevřel se soubor. Tlouštík si otřel kapesníkem čelo a přiblížil se. „K téhle hodině,“ otočil se na Robina Kacíře, „nikdy neříkám dni, protože během dne spousta zboží zmizí… k téhle hodině šestnáct tisíc osm set dvacet šest kusů. Začínal jsem na osmi stovkách. Dvakrát už jsem to tu rozšiřoval a vylepšoval. Ale abych neodbo-
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280599
čoval – spousta kaktusů je náchylná na obyčejné prostředí, v němž žijeme, a my jsme náchylní zase na látky, které spousta kaktusů obsahuje. Podle mě je fér k oběma subjektům, když se přijmou potřebná opatření. Navíc tu je ve vzduchu směsice různých postřikových látek. Používáme Dithane Neotec a Ridomil, ale momentálně se nic z toho neaplikuje. A v téhle části jsou jen zdravé kusy. Ty napadené plísní nebo hmyzem přesunujeme do karantény.“ Pousmál se. „Neudusíte se, buďte bez obav. Víte, kolikrát já se nadýchal fungicidů? Pokud by platilo všechno, co na nich studovaní pánové píšou, už bych tu nebyl. Teď jen vím, že na mně nevyrostou žádné houby.“ Pokynul oběma mužům a vytáhl ze stolu dvoje rukavice. „Nasaďte si je. Podíváme se někam, kde to milovala Klára. A vlastně i Románek, ale hlavně jeho matka. Řeknu vám proč.“ Robin Kacíř se nasoukal do rukavic. Byly mu těsné a cítil v nich pot cizích lidí. Následoval muže do největší a nejdelší části celého komplexu. Cestou minuli další dva muže. Jedenz nich měl roušku volně pod bradou, a když viděl Melicharův pohled, rychle si ji nasadil. Ocitli se na obrovském prostoru. Tahle část skleníku byla rozdělena do kójí, každá z nich měla vedle dveří zabudovaný vlastní monitor. Přes sklo byly vidět stovky rostlin, z nichž mnohé v ničem kaktusy nepřipomínaly. U každé kóje byly štafle, které usnadňovaly přístup na výše položené plošiny. „Jak vám to tu prosperuje?“ zeptal se Robin Kacíř. „Zvenku to vypadá obrovské a zevnitř ještě větší.“ „Je spousta pěstitelů kaktusů. A spousta milovníků. Ale samozřejmě se to bez nějakých sponzorů neobejde. Oddělení C,“ ukázal Melichar rukou v rukavici. „Jetu asi kolem dvou set rodů kaktusů a mezi nimi je jeden, který má jméno Claire. Vypěstoval jsem ho sám.“ „Jenom dvě stě?“ „Dvě stě rodů,“ zdůraznil Melichar, „druhů jsou víc než dvě tisícovky. Nemám tu pochopitelně všechny,ale to ani není reálné. Vydržte.“
| 99 |
Ukázka elektronické knihy