CLARE CONNELLYOVÁ
Přeplaval bazén a zastavil před Amelií. „Pociťuješ na sobě ještě nějaké symptomy?“ zeptal se a zvedl k ní pohled. Posadila se a strčila nohy do vody. Chladná voda na teplé pokožce jí přinesla dokonalou úlevu. „Trochu nevolnost.“ Pokrčila rameny. „Občas mě pobolívá hlava. Nic zvláštního.“ „Jak jsi zjistila, že jsi těhotná?“ „Zašla jsem k doktorovi,“ řekla jednoduše. „Ale proč? Bylo ti špatně?“ „Ale ne. Já jen… měla jsem zpoždění.“ Potřásla hlavou a vybavila si ten neskutečný okamžik. „Nemohla jsem tomu uvěřit.“ „Uvažovala jsi, že bys mi o tom neřekla?“ Odvrátila pohled a polkla. „Ani na vteřinu,“ řekla upřímně. Neviděla, jak stáhl koutky. „To mě překvapuje.“ „Proč?“ „Sotva mě znáš, jak jsi podotkla. A situace ohledně našich rodin…“ Zavrtěla hlavou. „Mě spíš překvapuje, že nějaká žena vůbec může tajit existenci dítěte před jeho otcem. Dítě nepatří jen matce nebo otci. Připravit někoho o rodičovství, z jakéhokoliv důvodu… mi připadá špatné.“ „Souhlasím,“ prohlásil, slova plná oceli. „Od okamžiku, kdy jsi mi oznámila, že ze mě bude otec, se můj svět změnil. Nedovedu si představit, jak bych se cítil, kdyby ses rozhodla nechat si to pro sebe.“ Polkla přes knedlík v krku, když se jí před očima mihly vzpomínky na vlastní dětství. „Vychovávat naše dítě, aby si myslelo, že ho jeho otec nechce, nebo aby muselo uvažovat, kdo to je… To bych neudělala.“ „Když jsi vyrůstala, nevěděla jsi, kdo je tvůj otec.“ Oba věděli, že je to pravda. Amelia si ztěžka povzdechla. „Ne.“ Kousla se do 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280577
POMSTA PLNÁ NĚHY
rtu a soustředila se na drobné vlnky na vodě. „Až do smrti své matky jsem netušila, kdo to je.“ „Nikdy ses s ním nesetkala?“ zeptal se nevěřícně. „Nikdy, ani jsem neznala jeho jméno.“ Oči klopila do vody. „Matka mi o něm nikdy neřekla.“ „Ale on o tobě věděl?“ „Ne.“ „Ne?“ To slovo bylo plné šoku. „Ne. Nikdy mu neprozradila, že má dítě. A pokaždé, když jsem se na otce zeptala, se rozzlobila a pak prohlásila, že si na něj nepamatuje, jako by čekat dítě bylo něco triviálního a nedůležitého.“ Tvář měla plnou emocí. „Když zemřela, její právník mi dal odpovědi, po kterých jsem toužila celý život – a protože jsem byla nezletilá, poslali mě k mému otci – muži, který ani netušil, že existuju.“ V čelisti mu zacukal sval. „Jak mohla být tak sobecká?“ „Moje matka už byla taková,“ odtušila Amelia suše. „Byla ztělesněním sobeckosti. Nejspíš si myslela, že nikdy neumře – což byla vzhledem k jejímu životnímu stylu pitomost. Nebo si možná myslela, že mi to poví, až budu starší. Ale spíš nad tím vůbec nepřemýšlela. Rozhodně věděla, kdo je můj otec, protože o něm napsala ve své závěti – a věř mi, byla jsem v šoku, že vůbec nějakou dokázala sepsat. Dodneška netuším, proč se rozhodla vychovávat mě sama.“ Antonio ji hladil po kotníku, postavil se mezi její nohy a vzhlížel k ní. „A tvůj otec tě hned přijal?“ Tváře jí zrůžověly, když si to léto vybavila. „Mluvíš o mně, jako bych byla nějaké štěně,“ prohlásila s potřesením hlavy. Neusmál se. „Přijal?“ „Víceméně,“ odpověděla. „Nechal provést test DNA, aby si byl jistý. Nemůžu se mu divit,“ dodala Amelia rychle na jeho obranu. „Jejich vztah byl 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280577
CLARE CONNELLYOVÁ
krátký a on už o mé matce nikdy neslyšel. Jeho nedůvěra byla opodstatněná.“ „Možná. Ale dovedu si představit, že se tě jeho opatrnost dotkla, jako mladé dívky?“ „Chápala jsem to,“ řekla ostře, nedokázala přiznat hlubokou bolest, kterou jí jeho rozhodnutí způsobilo. „A když přišly výsledky?“ Teď se pousmála. „Byla jsem beze vších pochyb diSalvová,“ konstatovala. „Hrdě se ke mně přiznal stejně jako ty ke svému dítěti. Tak to v těchhle rodinách chodí, že? Děti jsou brány víc jako dědicové a ne jako lidé.“ Antoniova tvář byla maskou pečlivé obezřetnosti. „Myslím, že jsou obojí.“ Amelia od něho odvrátila pohled. „Možná. Každopádně já už dítě nebyla.“ „Bylo ti dvanáct?“ Dvanáct – pořád byla mladinká, uvědomila si. „Skoro třináct. A žila jsem se svojí matkou, takže jsem toho hodně viděla.“ Usmála se s výrazem, že rozhovor skončil. „Teď už je to ale všechno za mnou.“ Antonio nebyl zvyklý, aby ho někdo takhle utnul. Nechtěl měnit téma, ještě se potřeboval dozvědět spoustu věcí. Dnes ale byli manželé teprve první den – takže výslech přece může počkat, ne? Má všechen čas na světě, který chce. Usmál se a pak nabral trochu vody a pocákal ji. Její překvapení bylo očividné. Uvažoval o tom, jak reagovala, a čekal. Po chvíli se rozesmála a gesto mu oplatila, sáhla dolů a pocákala ho silnou sprškou vody, než se znovu natáhla dolů. Tentokrát ji ale chytil za zápěstí a zatáhl, takže spadla do bazénu. Ponořila se, pak se vymrštila zpátky nad hladinu a odhrnovala si vlasy z očí. 100 Ukázka elektronické knihy