100 ����������������������������������������������������������������������������������������������� zuzanin dech
40 Janův otec svěří synovi malou opravu na jednom z nákladních vozů. Chlapci svítí oči, sklání se nad motorem a zkoumá porouchanou součástku, prasklý píst. Hanuš mu stojí za zády, Janova práce je na rozdíl od jeho rovnic skutečná, její výsledek je okamžitě vidět. Jan klíčem odstraňuje matku, na ruce mu vyteče olej a on se utře do kusu starého hadru. Matici položí vedle sebe, těžkými kleštěmi uvolňuje vadný píst. Hanuš se nad motor nakloní společně s ním, ucítí naftu a spálený vzduch, nakrčí nos a pak řekne: Poslyš, Zuzana je moje. Jan ztuhne, na zlomek vteřiny, a Hanuš se připravuje na to, že se budou prát. Vlastně neví, proč to řekl, napadlo ho to náhle, a tak to vyslovil, připadal si přitom dospělý a také chtěl přítele podráždit. Jan vytáhne píst, hvízdá si mezi zuby, vrazí Hanušovi do rukou kleště a špinavý hadr. Ne, řekne a prohrabuje se bednou se součástkami, zvedá do vzduchu matky, šrouby a hřídele a Hanuše jeho klid rozčiluje, chce vědět, co znamená Janovo ne, ale nemá chuť se na to ptát, zatíná prsty do hadru plného skvrn a hryže si rty, zatímco Jan mění píst a těsnění, promazává motor a s prásk nutím zavírá kapotu. Potom zkušebně nastartuje a z výfuku vozu se vyvalí kouř, Hanuš se rozkašle a upustí na zem hadr a kleště a Jan sešlápne plyn, takže auto zařve a otřese se; Zuzana je zapomenuta a Hanuš se škrábe do kabiny k Janovi a nechává si od něj ukázat, jak řadit a vyhazovat směrovku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280552