protože i on kdysi toužil a bál se, ačkoli jeho já bylo mnohem méně rozbujelé. Když četl dopis na rozloučenou, jehož obsah už byl díky matce Leokádii, která svého syna vyrvala z osidel zla, neaktuální, měl pocit, že se v celém příběhu na něco podstatného zapomnělo a že ani dopis plný vzletných slov a citátů se o zapomenutém nezmiňuje; co to jen může být? Starý kněz si opřel hlavu o okenní tabulku a ještě jednou se zamyslel, jestli opravdu udělal všechno, co udělat měl, a jestli všechny zachránil, když za živým plotem z tújí zahlédl červený polonez sousedů, manželů Rodných. Vystoupil z něj starý Rodný, jeho matka Rodná, manželka Rodná a jejich čtyři děti školního věku, plus páté na cestě pod vyboulenými šaty Rodné, protože Rodní byli početnou rodinou, která šla příkladem, přestože jekot malých Rodňátek probošta během poobědové siesty poněkud rozčiloval. Až u třetího potomka Rodných pochopil, co mu barva auta připomíná, a před očima mu jako kometa prolétnul obrázek dívky v červených šatech; panenkomarjá nejsvětější! Můjtybože! Dívka v červených šatech, dvě další, které se za ní schovávaly, neklid, který tehdy cítil a zahnal, protože neměl neklid rád, dívka, která měla naplnit Adamovu potřebu zanechat po sobě stopu a na kterou nakonec všichni zapomněli. Dominika Chmurová, dcera vdovy z Pískového vrchu, příbuzná Kazimíra Maślaka ze skupiny obránců počatého života, který dal nedávno peníze na památeční tabuli věnovanou zavražděným neviňátkům. Malá Chmurová, taková vyzáblina, napůl sirotek, prý s neobyčejným talentem na matematiku, ze zbožné rodiny. Můjtybože, povzdychnul si probošt Postronek a nejrychleji, jak dokázal, zamířil přes
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280550
Křáky na Pískový vrch, aby nekompletní Chmurovic rodinu po křesťansku utěšil. Bývaly doby, kdy dokázal jezdit na neosedlaném koni nebo uběhnout pět kilometrů po lesní cestě, ne vždycky ve svaté věci, a když teď přiměl své krátké nohy k běhu, vynořil se mu před očima tamten les, jedlové mlází, pocítil tu dobrou noc oné zlé noci, a hned potom bělavé břízy ve tmě, tak to bylo; probošt ze Szczawienku si vzpomněl, že i on býval živý a mladý. Chtěl tehdy spasit svět, i když mu říkali, svět nespasíš, velebníčku, toužil nakrmit všechny hladové děti, zachránit bité a bijící obrátit na víru, i když mu říkali, že to nejde, ať neztrácí čas a spíš se za ně pomodlí; jak to bylo krásné, tolik věřit a chtít! Běžel, táhnul s sebou velikánský pupek a na krku sedm křížků, běžel, vykasal si sutanu, přeska koval odpadky i vyspávající opilce, uháněl kvapně a hbitě. Je ště chvilku a probošt Postronek se vyřítil na Vratislavskou ulici; srdce mu bušilo jako hornické kladivo. Probošt Postronek už ani nevěděl, kam vlastně tak pádí a proč, když se u zastávky najednou srazil s dívkou, kterou považoval za chlapce. Nenapadlo ho, že by byla radši, kdyby si lidi ze dvou špatných možností – a víc jich na výběr nebylo – vybrali spíš tu druhou a brali ji za kluka, byla bosá, v nose měla náušnici, modré vlasy a zlé tušení; musíte jet se mnou na nádraží, otče! Seběhnou ještě kousek a na křižovatce zkusí chytit taxíka, tady nevidí ani jednoho, je konec konců sobota. Pospěšte si, otče! Proč na nádraží? zeptal se probošt Postronek, jako odpověď ale uslyšel jenom, rychleji! jde o Dominiku! Malgoša už od ochmelky sbírajícího vajgly na zastávce stihla vyzvědět, že tady holka s batohem opravdu byla, taková střapatá,
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280550
nohatá, stála a autobusy nechávala odjet, pak nastoupila do malucha a ten odkličkoval pryč. Běželi proto stejnou cestou, kudy před několika minutami projížděl malý tyrkysový fiat, a probošt Postronek se nestačil divit, jakou sílu ta dívka táhnoucí ho za ruku má. Namoutě kutě! Už nemůžu, brblal, ale ona ne, táhla ho a popoháněla, rychleji, rychleji, jako by o cíli úprku věděla víc než on, rychleji! musíme Dominiku dohnat. Na křižovatce došlo k nehodě, stála tam tři auta, pár chlapů se kvůli něčemu hádalo; v plotě, za nímž leželo jezírko pavoučice-podvodnice, zela díra a za ní šlehaly plameny. Buď pochválen! Tyrkysovej maluch uháněl jako šílenej! Vožraly se, takhle by za střízliva nikdo neuháněl. Ony? A kdo má vědět, jestli voni nebo vony, jeden buřt. První svědek viděl za volantem holčinu, druhý si není jistý, možná tam bylo lidí víc, tak tři, ale odpřisáhnout to nemůže. Protože kdyby to odpřisáhnul, budou ho potom tahat po soudech, a když s tím jednou začnou, tak má po ptákách. Možná byla za volantem fakt ženská. Chlap by to zvládnul, i kdyby měl nakoupíno. Měli by to zakázat! Maluch to ale nezvládnul, napálil to do plotu a pak do hromady železa. Byla to strašná řacha! Taková řacha, otče, až se země votřásla. Bouchnul benzín, takovej žár, že se ani nedá přijít blíž. Koukali, jestli se dá něco zachránit, ale ani ň. Z tohodle už nikdo živej nevyjde, otče. Malgoša se přesto rozeběhla k požáru, bosýma nohama šlapala ve střepinách rozbitého skla, za ní probošt Postronek, který pochopil, že ho netrápil neklid, ale zlost; stejná zlost, jakou cítil kdysi dávno, před lety, ale pak ji v sobě tak utlumil, že si ji mohl snadno splést se zažívacími potížemi a zahnat mátovým čajem.
103 Ukázka elektronické knihy