H. P. Lovecraft ven. Zář ve stromech rychle sílila a zdálo se, jako by se jejich neklidné větve stále více vzpínaly do svislé polohy. Světlo již zalévalo i dřevo vahadla a zakrátko jeden z policistů němě ukázal i na několik dřevěných stavení a úlů u kamenné zdi na západní straně. I ty totiž začínaly světélkovat, ačkoliv uvázané dopravní prostředky návštěvníků přísvit dosud nezachvátil. Poté se strhl povyk a ze silnice dolehl do domu zběsilý dusot. Jakmile Ammi zhasil svítilnu, aby lépe viděl, uvědomil si, že koňský potah přelomil šedý stromek a i s kočárem uhání neznámo kam. Šokem se v domě rozvázalo několik jazyků a došlo na výměnu rozpačitých šeptaných slov. „Šíří se to tu na všechny předměty organické povahy,“ zamumlal lékař. Nikdo mu neodpověděl, ale muž, který pobyl ve studni, vyslovil domněnku, že dlouhým břevnem musel rozdmýchat něco nehmatatelného. „Bylo to příšerné,“ dodal. „Nebylo tam žádné dno. Jen bahno a bubliny, až jsem nabyl dojmu, jako by tam v hloubi něco číhalo.“ Na silnici venku se stavěl na zadní Ammiho kůň, v jehož ohlušujícím řičení málem zanikl i slabý rozechvělý hlas jeho majitele, když se s ostatními přidušeně podělil o své neuspořádané dojmy: „Vyšlo to z toho kamene… rostlo tam dole… pozřelo to všecko živý… krmilo se to tím, duší i tělem… Thad a Mernie, Zenas a Nabby… Nahum byl poslední… všichni pili tu vodu… získalo to z nich sílu… přišlo to z neznáma, kde se věci maj jinak než tady u nás… teď se to vrací domů…“ V té chvíli, když sloup neznámé barvy najednou zazářil silněji a začal se splétat do fantastických náznaků tvarů, které později každý přihlížející popisoval jinak, se z hrdla ubohého Hrdiny ozval zvuk, jaký nikdy předtím ani potom žádný člověk od koně neslyšel. Všichni muži v onom nízkém obývacím pokoji si zacpali uši a Ammi se v hrůze a zhnusení odvrátil od okna. Bylo to slovy nepopsatelné – když Ammi opět vyhlédl ven, nešťastné zvíře leželo bez hnutí schoulené na měsícem ozářené zemi mezi polámanými ojemi bryčky. Mrtvému Hrdinovi se mohli věnovat až dalšího dne, kdy ho bylo možné pohřbít. V dané chvíli však nebyl čas jej oplakávat, neboť takřka v témže okamžiku jeden z detektivů potichu po-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280462
Barva z kosmu ukázal na něco příšerného, co se vyskytovalo přímo s nimi v místnosti. V nepřítomnosti záře ze svítilny bylo jasně vidět, jak slabá fosforescence začíná prostupovat i obytnou část domu. Rozlévala se po širokých prknech podlahy a kusu otřepeného koberce a tetelila se nad posuvnými křídly oken s malými tabulkami. Míhala se po obnažených rohových sloupcích, blyštila se na polici a krbové římse, zamořovala dveře a nábytek. Každou minutou získávala na intenzitě a nakonec bylo nabíledni, že všechny zdravé živé bytosti musí okamžitě z domu pryč. Ammi mužům ukázal, kde je zadní východ a kudy vede stezka přes louky k desetiakrové pastvině. Šli a klopýtali jako ve snách, neodvažovali se ohlédnout, dokud nebyli daleko na výšině. Za stezku byli vděčni, poněvadž předními dveřmi a kolem studny se ubírat nemohli. Dost na tom, že museli minout žhnoucí stodolu a přístřešky a zářící, ďábelsky zkroucené stromy v sadu; naštěstí se však větve nejvíce svíjely nahoře v korunách. Když přecházeli prostý můstek přes Chapmanův potok, měsíc se skryl za několika černočernými mračny, takže od něj až na otevřené louky se museli slepě potácet tmou. Když se do údolí a ke vzdálenému Gardnerovu statku na jeho dně nakonec ohlédli, naskytla se jim úděsná podívaná. Celé hospodářství zářilo ohavnou, tajuplnou směsicí barev; stromy, stavení i tráva a rostlinstvo, jež dosud zcela netransformovala ona smrtící šedá křehkost. Veškeré větve se upínaly k nebi, na koncích se jim tetelily jazýčky obludných plamenů a jasné pramínky téhož nestvůrného ohně se šinuly i po hřebenových vaznicích domu, stodoly a dřevěných hospodářských staveních. Byl to hotový výjev z nějaké Fuseliho vize, a nad vším ostatním vládla ona záplava světelné amorfnosti, ona nezemská a nezměrná duha záhadného jedu vzlínajícího ze studny – kolotající, šátrající, pleskající, vzpínající a vzdouvající se, jiskřící a zlovolně bublající ve své kosmické a nepoznatelné chromatičnosti. Potom se bez varování onen ohavný fenomén vznesl kolmo k obloze jako raketa nebo meteor, a aniž za sebou zanechal jakou-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280462
H. P. Lovecraft koliv stopu, zmizel v kulaté a podivně pravidelné díře v mračnech dříve, než kdokoliv z mužů stačil byť jen zalapat po dechu nebo vykřiknout. Na takovou podívanou nemohl nikdy zapomenout žádný z přihlížejících a Ammi jen otupěle civěl na hvězdy v souhvězdí Labutě, na Deneb třpytící se nad všemi ostatními, kde se nyní záhadná barva rozplývala do Mléčné dráhy. Jeho pohled nicméně vzápětí přikoval k zemi mohutný praskot z údolí. Bylo to pouze tohle. Jen dřevěné praskání a pukání, žádný výbuch, jak tvrdila většina ostatních členů skupiny. Důsledek však byl stejný, neboť v jediném horečnatém a kaleidoskopickém okamžiku z prokletého a zatraceného statku vyšlehlo blyštivě explozivní kataklyzma nepřirozených jisker a hmoty, jež zastřelo zrak hrstce osob, které je viděly, a vyslalo k obzoru prudkou bouři trosek tak barevných a bizarních, že se k nim náš kosmos nesmí nikdy znát. Chvatně se vzlínajícími výpary následovalo mohutnou morbidnost, jež v obloze zmizela o něco dříve, a vzápětí zmizelo i ono. Dole zůstala po přízračném zášlehu jen tma, do níž se muži neodvažovali vrátit, a vše obestíral sílící vichr, který působil dojmem, jako by se hnal v černých, mrazivých poryvech z mezihvězdných prostor. Skučel a vyl, bičoval pole a louky a zkroucené lesy v nepříčetné kosmické zběsilosti, dokud si rozechvělá skupina záhy neuvědomila, že je zbytečné čekat, až jí měsíc ukáže, co dole zbylo z Nahumova hospodářství. Sedm mužů, příliš ohromených a otřesených, než aby dokázali přicházet byť jen s náznaky hypotéz, se severní cestou plahočilo zpátky do Arkhamu. Ammi na tom byl hůře než jeho společníci, a tak je poprosil, aby ho doprovodili domů, až do kuchyně, a nepokračovali přímou cestou do města. Ke svému domovu na hlavní silnici nechtěl procházet sám nočním, větrem zmítaným lesem. Zažil totiž o šok více, šok, jehož byli ostatní ušetřeni, a jednou provždy byl zkrušen temným strachem, o němž se řadu následujících let neodvažoval ani slovem zmínit. Když ostatní svědci na bouřícím kopci už apaticky upřeli tváře k silnici, Ammi se zběžně ohlédl do stinného údolí zkázy, které bylo ještě přednedávnem domovem jeho nešťastného přítele. V tu chvíli spatřil, jak se z onoho zničeného, vzdálené-
100 Ukázka elektronické knihy