Část I. K pochopení ignaciánské spirituality
vedl ke snadnému řešení předchozí otázky ohledně svazku: modlitba během dne, po níž následuje večerní sdílení. Brzy však přicházejí na to, že tato druhá otázka se ukazuje jako mnohem víc neřešitelná, než byla první, jak odhaluje následující text: „Když jsme setrvávali v modlitbě a přemýšleli několik dní, aniž bychom narazili na nějaké uspokojivé řešení naší nejistoty, vložili jsme svou naději v Pána a začali hledat lepší způsoby, jak dosáhnout takového řešení.“ (Deliberatio, č. 5) Vyskytuje se zde problém metodologie. Přemýšleli, zda mohou zjistit, jak vytvořit prostředí, které by jim usnadnilo naslouchání hlasu Ducha. Nakonec spoléhali právě na tento hlas. „Naše prvotní přemýšlení probíhalo následovně: Urychlilo by naše rozhodování, kdybychom se všichni odebrali na třicet nebo čtyřicet dní do nějaké poustevny a věnovali se rozjímání, půstu a pokání, aby Bůh mohl naslouchat našim touhám a milostivě vtisknul do naší mysli odpověď na naši otázku? Nebo by měli podniknout tuto cestu tři nebo čtyři z nás s týmž úmyslem? Nebo by bylo lepší, kdyby do poustevny nešel nikdo z nás, ale všichni jsme zůstali ve městě a věnovali polovinu každého dne tomuto našemu hlavnímu zaměstnání a zbytek dne věnovali kázání a naslouchání zpovědím? Ta polovina, kterou bychom věnovali našemu hlavnímu zájmu, by byla časem, který by byl méně nabitý jinými záležitostmi, hodila by se víc pro rozjímání, reflexi a modlitbu.“ (Deliberatio, č. 5) Zde jsou navrženy tři praktické způsoby: (1) že se všichni stáhnou z města a půjdou do poustevny, kde mohou o samotě rozlišovat, (2) že tuto cestu podniknou jen tři nebo čtyři z nich a budou rozlišovat za všechny ostatní, (3) že nikdo neodejde do poustevny a budou pokračovat ve svém
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280161
6. Osobní a společné
rozlišování. Zvolili si třetí způsob a rozhodli, že všichni zůstanou v Římě, ale specificky si určili, že polovinu každého dne věnují své běžné pastorační práci a druhou polovinu věnují „rozjímání, reflexi a modlitbě“. Tyto tři způsoby ukazují jak flexibilitu, tak představivost.
Tři přípravné kroky Společníci se nyní dohodli, že uvedou do praxe tři „duchovní přípravné kroky“, které ještě dále rozrůzňují jejich metodologii. „První přípravný krok: každý se předem připraví, stráví čas na modlitbách, mších a v rozjímání, aby usiloval o radost a mír v Duchu Svatém, co se poslušnosti týče. Vynasnaží se, co bude v jeho silách, aby získal zalíbení v poslušnosti spíš než ve velení, jestliže následná sláva Boží a chvála jeho velebnosti budou stejné.“ (Deliberatio, č. 6) Nyní se soustřeďují na ústřední téma rozlišování: zda slíbit poslušnost jednomu z nich. Zejména si povšimněme volání po modlitbách za vnitřní svobodu, aby se jakýkoli odpor, který by člen pociťoval vůči životu v poslušnosti, nestal určujícím kritériem v jeho konečném rozhodnutí. Taková vnitřní svoboda povede k „radosti a míru v Duchu Svatém“. Nyní následuje další nařízení, které je založené na tom, jak chápou působení Ducha Svatého: „Druhý přípravný krok: žádný z druhů nebude s nikým dalším o této záležitosti mluvit nebo po něm vyžadovat jeho úvahy na dané téma. Cílem této přípravy bylo zabránit komukoli, aby ho přesvědčil někdo jiný, a tudíž by byl zaujatý více vůči poslušnosti nebo opaku. Tak každý by měl žádat jako nejvýhodnější jedině to, k čemu dospěje na základě vlastní modlitby a rozjímání.“ (Deliberatio, č. 6)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280161
Část I. K pochopení ignaciánské spirituality
Opět hledají duchovní svobodu. Nechtějí se vzájemně ovlivňovat, zatímco se individuálně modlí a uvažují o této záležitosti. Každý musí dospět k vlastnímu závěru o samotě před Bohem. Toto lpění na osobní modlitbě, která není spoutaná vlivem nějakého souběžného sdílení nebo rozmluvy, je pro jejich nový postup ústřední. Nyní se vrátíme k textu: „Třetí přípravný krok: každý bude o sobě uvažovat jako o člověku, který je naší skupině cizí a nemá žádná očekávání, že by se k ní připojil. Když bude takto přemýšlet, unikne tomu, že ho budou pocity strhávat více k jednomu názoru a úsudku; jako cizinec bude spíš říkat svoje názory skupině o tom, jak je poslušný, nebo není, a tímto svým úsudkem potvrdí a doporučí to, o čem bude přesvědčen, že je to pro větší službu Bohu, a Tovaryšstvu to více zajistí trvalé zachování.“ (Deliberatio, č. 6) To, po čem jindy velice touží – silný pocit sounáležitosti se skupinou –, se zde uznává jako možná překážka v rozlišování. Pocit sounáležitosti s emocionálními vazbami, které to vytváří, může vést ke zkreslení pohledu a absenci vnitřní svobody. Rozum a objektivita by zmizely, zatímco by převládly emoce. Společníci uznávají, že se musí vzdálit od vlastních citů vůči druhým, aby mohli vidět jejich záležitost jasně a objektivně. Odtud pochází návrh, aby si každý sám sebe představil jako cizince ve skupině, jako benevolentního outsidera, který nahlíží dovnitř, ale nijak se emocionálně neangažuje. Duchovní cvičení popisují podobnou taktiku, když popisují Třetí dobu v konání volby: „Představit si člověka, kterého jsem nikdy neviděl a neznal a kterému nyní přeji celou jeho dokonalost, a zvážit, co bych mu měl říci, aby dělal a zvolil k větší slávě Boha, našeho Pána, a k větší dokonalosti své duše.“ (DC, č. 185)
100 Ukázka elektronické knihy