Část I. K pochopení ignaciánské spirituality
vedl ke snadnému řešení předchozí otázky ohledně svazku: modlitba během dne, po níž následuje večerní sdílení. Brzy však přicházejí na to, že tato druhá otázka se ukazuje jako mnohem víc neřešitelná, než byla první, jak odhaluje následující text: „Když jsme setrvávali v modlitbě a přemýšleli několik dní, aniž bychom narazili na nějaké uspokojivé řešení naší nejistoty, vložili jsme svou naději v Pána a začali hledat lepší způsoby, jak dosáhnout takového řešení.“ (Deliberatio, č. 5) Vyskytuje se zde problém metodologie. Přemýšleli, zda mohou zjistit, jak vytvořit prostředí, které by jim usnadnilo naslouchání hlasu Ducha. Nakonec spoléhali právě na tento hlas. „Naše prvotní přemýšlení probíhalo následovně: Urychlilo by naše rozhodování, kdybychom se všichni odebrali na třicet nebo čtyřicet dní do nějaké poustevny a věnovali se rozjímání, půstu a pokání, aby Bůh mohl naslouchat našim touhám a milostivě vtisknul do naší mysli odpověď na naši otázku? Nebo by měli podniknout tuto cestu tři nebo čtyři z nás s týmž úmyslem? Nebo by bylo lepší, kdyby do poustevny nešel nikdo z nás, ale všichni jsme zůstali ve městě a věnovali polovinu každého dne tomuto našemu hlavnímu zaměstnání a zbytek dne věnovali kázání a naslouchání zpovědím? Ta polovina, kterou bychom věnovali našemu hlavnímu zájmu, by byla časem, který by byl méně nabitý jinými záležitostmi, hodila by se víc pro rozjímání, reflexi a modlitbu.“ (Deliberatio, č. 5) Zde jsou navrženy tři praktické způsoby: (1) že se všichni stáhnou z města a půjdou do poustevny, kde mohou o samotě rozlišovat, (2) že tuto cestu podniknou jen tři nebo čtyři z nich a budou rozlišovat za všechny ostatní, (3) že nikdo neodejde do poustevny a budou pokračovat ve svém
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280161