„Přestaň už rabovat v té nůši, beztak už máš všecko připravené,“ hartusila selka. „Omylem jsi přibral i lahev vína, co tu sedlák nechal na stole, ale už jsem ti to vytáhla.“ „Jasně, omylem,“ tikaly Džbánkovi divně oči. „Hlavně něco pojez. Povoz pro tebe tu bude až za dvě hodiny, tak na co tolik spěchu?“ „Nemám čas, musím si připravit něco na sebe. Je to prestižní soutěž, tak na ně chci udělat dobrý dojem.“ „Dobře, tak řekni aspoň Melehubovi, aby přišel na snídani,“ mazala už druhý krajíc selka. Džbánek se vrátil ze svého pokoje celkem rychle. Převlékl si akorát kalhoty a nahodil na sebe kabát. Usadil se ke stolu a cpal se připraveným silně namazaným krajícem chleba od selky. „Co Melehub, ten nepřijde?“ zajímala se selka. „Před chvílí odešel do školy.“ „Tak já se mu tady dělám se snídaní a on si s klidným svědomím odejde.“ „Já to klidně sním,“ olízl se sedlák. „Šak si klidně vem, je to chleba s tvarohem a tady si vem k tomu mléko.“ „Já vim, co to je, nejsem slepej...“ „Kde je, kde je?“ přehraboval se nervózně Džbánek v nůši. „Ale dyť tu chybí ta váza, co se mi tak povedla. Kde je, najdi ju, Izidore! A neválej se furt tady!“ „Já se o ty tvé keramikářské sůvy nestarám!“ mávl rukou sedlák.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280049
„Prosim tě, nemáš ji v nůši?“ nahlédla dovnitř selka a náhodou ji tam našla. Džbánek cosi zamumlal se sklopenou hlavou a práskl dveřmi, div, že se netřáslo náčiní na poličce na zdi. „Hele, já jsem ti něco o těch dveřích řikal!“ dopálilo jeho chování sedláka. „Ty radši jdi opravit střechu kurníku, zatéká do něj,“ hartusila selka. „Jasně, každej musí dělat, co si zrovna umaneš,“ vstal od stolu s nechutí sedlák. „Abys věděla, opravím ho tak, že se budeš divit!“ práskl s dveřmi sedlák. „Já za to nemůžu, to ten průvan z předsíně,“ vrátil se vysvětlit selce, proč ta rána při jeho odchodu. Melehub zatím seděl znuděně v poslední lavici s kamarádem Jeteborem. Před ním v lavici obvykle sedává jeho nejlepší kamarád Prokeš, ale už druhý den nebyl přítomen. „Jetebore, nevíš, co je s Prokešem?“ „Nevim, ale prej má něco s rukou, ale co přesně, to nevim. Asi zase škádlil toho svyho divokyho psa.“ „Ten Prokáč je ale vůl, no jo. Nejspíš se řídil heslem: Kdo chce psa hladit, hůl si najde,“ smál se mu Melehub. Vtom do třídy vstoupil elegantně vyoblékaný učitel. Na tváři měl pár pih a na nose zlaté brýle, které měl spíš na ozdobu než na zbystření zraku. Hubená vysoká postava a bohaté kudrliny na hlavě mu dodávaly mladší vzhled, přestože už měl pár znatelných vrásek v obličeji. Zřetelně se jim představil a bavil se s nimi celou hodinu o jeho pravidlech
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280049
„No, moc vás tady neznám a nevím, co jste se doposud přesně učili, ale budu vyžadovat psaní s křídou i inkoustem. Mimo to zavedu spisovné výrazy, které se tu budou jedině používat. Byl jsem k vám za trest vyslán z království a nejsem zvyklý na vaši chasnickou mluvu, tak si dávejte pozor. Nyní zapíši absenci do vaší usmolené třídní knihy. Kdo chybí?“ „Chybí enem Prokeš!“ přihlásil se Frýbort Kokšů v první lavici u okna. „Vidím, že nikdo další už se nehlásí, takže je to v pořádku,“ zavřel kantor třídní knihu a rozhodl se začít s učivem. „Ale pane kantor, za deset vteřin zvoní,“ přerušil ho Edgar Kant alias Ogar Kent. „Ty si nějak všímáš kyvadlových hodin. Dej mi žák...“ Vtom se ozvalo zvonění na velkou přestávku. „O tom, kdy bude přestávka, rozhoduji já... od příště,“ upozornil je na poslední chvíli učitel, než se skoro celá třída rozeběhla na školní dvorek ohraničený kládami. Uprostřed byla dřevěná studna s nepitnou vodou. „No konečně chvilka klidu,“ zaradoval se Melehub, který zůstal sedět ve třídě. Rozbalil si svačinu, ale jako vždy nebyl spokojený. Selka mu připravila na svačinu chleba se sekanou. „Už zase sekaná? Celej týden to samy,“ kroutil hlavou Melehub. „Kdyby byla radši roštěná... “ „Nečum tak blbě na tu svačinu!“ zpozoroval ho Ogar Kent zuřivě pojídající sušené placky. „Odpal, Kantovski!“ odvětil mu nevšímavě Melehub. 100 Ukázka elektronické knihy