anna tarneke
•
teď to trochu štípne
vyloučit jen za velkých bolestí. Někdy se při tom poškodí sliznice v konečníku, takže dojde ke krvácení. To všechno provázejí silné, křečovité bolesti, které pacienta, jenž s tím nemá zkušenost, dovedou značně vyděsit. Avšak zvuky, které najednou přicházely z vedlejší toalety, byly podstatně více znepokojivé. Nejprve mi připomněly takové ty americké komedie, kde groteskní průjmové scény vyvolávají salvy smíchu. Jenže toto vesele rozhodně neznělo. „Pomoc, sestro! Tam něco leze!“ křičela Angela D. v panice. To doufám, pomyslela jsem si v přesvědčení, že pacientka mluví o stolici. „Potřebujete pomoc?“ zeptala jsem se nahlas. „Jo, pojďte sem, rychle!“ křičela jako smyslů zbavená. Popadla jsem rektální katetr a spěchala jsem té ubohé ženě na pomoc. Katetrem lze odpustit plyn z nadýmání nebo zavést klystýr, čímž se vyprázdnění střeva usnadní. Pokusila jsem se Angelu D. zvednout ze záchoda, to však vzhledem k tomu, jaké měla bolesti a tím způsobenou paniku, nebylo snadné. A to ani nemluvím o její značné nadváze. „Zkuste vstát a naklonit se dopředu, abych vám mohla pomoct.“ S nasazením všech sil se zvedla. Ve chvíli, kdy jsem chtěla zavést katetr, spatřila jsem mezi nohama Angely D. hlavičku. „Vy budete mít dítě!“ vykřikla jsem. Byla jsem z toho poněkud perplex. Pacientku to ovšem zaskočilo ještě víc. „Nesmysl! To není možný!“ křičela a křečovitě se držela umyvadla. Porodní bolesti! 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280044
anna tarneke
•
teď to trochu štípne
V tomto stádiu nezastavitelné. Angela D. ještě jednou nahlas zakřičela, já jí v rychlém reflexu podržela mísu mezi nohama a v poslední chvíli jsem tak zachytila miminko, aby nespadlo na zem. Byla to holčička, narozená o osm týdnů předčasně, a byla v kritickém stavu. Tichounce naříkala. Žila! Protože miminko ještě bylo s matkou spojeno pupeční šňůrou, posadila jsem Angelu D. do kolečkového křesla a položila jí na klín novorozeně zabalené do ručníku. A pak jsme jako o závod jely k porodnímu sálu, abych pacientku co nejrychleji předala do péče porodních asistentek. Angela D. tomu pořád nemohla uvěřit. „To není možný! To přece vůbec není možný!“ naříkala zdrceně. Graviditu vůbec nezaznamenala. Tvrdila, že měla v posledních měsících pravidelný cyklus. Možné to skutečně je, stává se to však velmi, velmi zřídka. „Vůbec to nechápu,“ hořekovala. „Vždyť bych si přece musela něčeho všimnout! Těhotný mají přece břicho! Musela bych přece něco vidět!“ Měla jsem na jazyku, že břicho má i tak zvíci břicha těhotné ženy, a že se svými 163 kilogramy bude mít i nadále břicho, v němž by se mohla schovat hned dvě nebo tři miminka, aniž by si toho kdo všiml… Ovšemže jsem neřekla nic. Ta žena byla natolik mimo sebe, že tu diskuse na téma nezdravé nadváhy rozhodně nebyla na místě. Její dcerka přišla na neonatologii, kde musela nějakou dobu strávit v inkubátoru. Angela D. byla přeložena na oddělení poporodní péče. Když ji na lehátku převáželi chodbou, kde se procházelo několik žen se svými novorozeňaty, objevil se jí na tváři úsměv. Hned nato znovu nevěřícně zavrtěla hlavou a pak zmizela v pokoji. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280044
anna tarneke
•
teď to trochu štípne
Její holčičce se naštěstí už brzy začalo dařit lépe a zanedlouho jsem obě zahlédla na chodbě při ranní procházce – zářila z nich něžná důvěrnost. Mně se ulevilo. Dobře to dopadlo! •
•
•
Zatímco Angela D. zřejmě totálně ignorovala varovné signály svého těla, Silke P. je vnímala o to silněji. Jednoho dne ji k nám Frank přivezl. Byla bledá jako stěna. Hekticky dýchala a s výrazem plným bolesti si tiskla ruce na prsa. „Podezření na infarkt!“ ohlásil můj nejoblíbenější záchranář při předávání, takže jsem okamžitě zavolala naši internistku dr. Almu A. Silke P. rozhodně nevypadala jako klasická pacientka s infarktem – byla štíhlá, sportovní typ, maximálně třicet let. Podezření na infarkt je však velice vážná záležitost, jde tu o každou vteřinu. Při terapii infarktu je totiž rozhodující první hodina po započetí potíží, říká se jí „zlatá hodina“. Během této první hodiny lze nedostatek kyslíku nejlépe vykompenzovat. Čím dřív se tedy započne s léčbou, tím lepší má pacient šanci. „Máte mě uložit do polosedu,“ nařídila nám pacientka sténavým hlasem. Nutno podotknout, že aktuálně na nosítku ležela doslova předpisově, v poloze se zvýšenou hrudí. „Dejte mi rychle kyselinu acetylsalicylovou, nečekejte na doktorku,“ dodala. Jak už jsem zmínila, v časech serverů, dodávajících instantní informace o zdraví lidem do mobilů a počítačů na jedno kliknutí, se často stává, že k nám pacienti přicházejí s kompletní diagnózou včetně návrhů na terapii. Kdo si myslí, že tím pomůže sám sobě či nám, zdravotnickému personálu, bohužel se plete. Velmi se plete. Pacienta 100 Ukázka elektronické knihy