Venda ještě stihl za Štěpánem pootočit hlavu, ale pak už zmizel za zavřenými dveřmi. Štěpán si zapálil a lačně a rychle několikrát zabafal. Až pak si opřel hlavu o zeď za lavicí a zavřel oči. Dveře se otevřely a světlem zvenčí prošla silueta Vendy, za níž Úředníkovy prsty ukazovaly, že je na řadě Štěpán, jenž vstal zároveň s otevřením dveří. Když se měli míjet, Štěpán Vendu pohladil a poplácal po zádech. Venda se chtěl chopit jeho prstů, ale Štěpán to nedovolil a jen se sklonil a dotkl se rty Vendova temene. Po dvou krocích vešel dveřmi a ty se zavřely. Nastalo znovu přítmí. Venda se pomalu sesul na lavici a upřeně se zahleděl na přítmím obalenou tajemnost dveří. Vstup do budovy pak málem vyrazil, jak jím proletěl na sluncem ozářenou ulici. Obličej rozzářený, takže ještě přeskočil patery schody a jako sokol dopadl na chodník do dřepu a málem předpažil. Zavírací brano nad ním zachytil Štěpán, aby i on – taky rozesmátý – mohl odejít z téhle budovy. Šli pak hlavní ulicí nazpátek, oba u rtů zmrzliny a čišela z nich radost. Ve stínu košatého javoru je vybídla k usednutí právě uvolněná lavice. Musíme zůstat v utajení, nerušit. Jen pozorovat, jak Štěpán nabídl Vendovi onu fotku s Vendovým jménem i příjmením a k tomu jakýsi doklad, z něhož jsme si i od keře za lavicí mohli přečíst veliký nápis na úředním lejstru: ROZHODNUTÍ O ADOPCI. Z toho jsme taky mohli vyrozumět, že počínaje jedenáctou hodinou místního času dnešního dne se Václav 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280013
Rampach jmenuje Václav Strnad a jeho adoptivním otcem se stal Štěpán Strnad, mlynář (v závorce zapsána přesná adresa mlýna a statku se všemi adresními náležitostmi, které oznamovaly, že jeho adoptivní matkou se v jedenáct hodin stala Tereza Strnadová, rozená Hrušková, žena Štěpána Strnada, bytem dtto...). Štěpán, jako každý sedlák a ještě víc jako mlynář neustále připravený na všechno dobré i zlé od nebe i od lidí, nemohl být v žádném případě připraven na to, co zničehožnic provedl Venda, jeho už hodinu adoptivní syn. Že oběhne lavičku a před Štěpánem si klekne a chopí se jedné Štěpánovy ruky a tu třikrát políbí. A že určitě neví, proč to udělal – asi v tom bylo to všelijaké a nekonečné snění a bolavé zklamání, že ho tu rodiče nechali a už se nikdy neozvali. Či spíš nikdy nikdo nedovolil, aby si třeba přečetl jejich dopis či pohlednici nenápadně naznačující, že to brzy rupne a oni si pro něho přijedou... Štěpán ho celý rozpačitý zdvihl ze země a už ho nepustil a vyrazil na cestu. Venda skoro musel běžet, aby stačil otcovu rázování. Až se zničehonic ocitli před brankou, kterou před víc než pěti měsíci s ostatními prošel i Venda jenom díky Franckovi, jenž pak žil jen necelý den, a že v tom čase Tereza, teď už maminka Tereza odkryla kožešinu, pod níž – konečně zahřát – spal tehdejší Chlapec. Teď už navěky Venda, podle rozhodnutí o adopci Václav Strnad. A za brankou uprostřed parku Vila. Nic z těch pohledů nedělalo Vendovi radost. A Štěpán mu udělil spíš jen nápodobu herdy do zad. Užuž chtěli vykročit k domovu, když se odněkud zpoza Vily ozval výskot dětských hlasů. Za Vilou si město uřízlo kus pozemku pro dětské hřiště na dětský fotbal, i pro dvě tři pískoviště, na nichž si hrála i se prala děcka, jejich matky s kočárky i bez kočárků seděly 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280013
na lavicích a pletly nebo si četly, pospávaly nebo mezi sebou klábosily a do toho se ozývaly breky i smíchy dětí a okřikování matek. Na hřišti dvě party pěti- šestiletých kluků hrály fotbal velkým strakatým míčem. Jeden z kluků se míče na okamžik zmocnil, a aby se k míči nikdo nedostal, nakopl ho, seč mohl. Míč přeletěl nejen nad hlavami matek, ale i přes vysoký železný plot s ostnatými dráty oddělující park Vily od hřiště. Dopadl, chvíli se kutálel a pak se zastavil. Výskot i hlasy matek utichly. Děti natahovaly moldánky. Venda se Štěpánem – syn s otcem na sebe pohlédli Štěpán na otázku v očích Vendy jen kývl. Venda pokročil kupředu, jen na okamžik zaváhal, ale vzápětí se rozeběhl k plotu a přelezl jej, aniž by se dotkl jediného ostnu. A pak ten veliký barevný míč vzlétl k nebi proti slunci, až dopadl tam, odkud byl nakopnut. Matky se roztleskaly. Ale to už Štěpán s Vendou byli na cestě domů. Na malém palouku mezi ovocnými stromy se Anička a Matýsek a maminka Tereza a dědeček Jaromír pokoušeli hrát čutanou s velikým míčem. Dědeček Jaromír, aby nekazil legraci, se do míče moc netrefoval, a děti ječely radostí. A Tim pořád lítal jako pominutý i vzteklý – při tomhle se štěkat nedalo. Jediným divákem mohl být Vojtíšek. Ten ale spal.
10 0
Ukázka elektronické knihy