myslela, že se vlastně nemá za co stydět nebo co tajit nebo důvod mít špatný svědomí, protože nakonec k ničemu nedošlo. Její muž si knihu přečetl s velkým zájmem a říkal, že „je to síla a že je to dobrý“. Protože z té její platonické eskapády vyšel Bouček nakonec jako král, Boučková si myslí, že si téma své rozháranosti mohla v románu dovolit. „Vždyť jsem to mohla ve svém psaní taky klidně vynechat. Já přece rozhodovala o tom, co tam bude. Ale vynechat jsem to nechtěla, protože i to přece patří k životu, k manželství. Když se vám bortí život pod rukama, vše kolem se kazí a rodina přestává fungovat, může se stát cokoliv. Zajímavé na tom je, že jsem si nikdy nemyslela, že se to může stát mně. A najednou se to málem stalo,“ vrací se Boučková ke zkoušce, kterou nakonec oba ustáli.49 To, že je na tom Boučková psychicky až tak špatně, její manžel v té době nevěděl. „Říkala jsem mu to, říkala jsem mu, že se mi nechce žít, ale nebral to moc vážně. Dramatická umělkyně – myslel si. Pro něj byla naše situace taky moc těžká, ale on alespoň odjížděl do práce a měl svého koníčka. Připadalo mi často, že jsem na všechno sama. To, že jsem se někde zaláskovala, můj muž samozřejmě nevěděl. Potřebovala jsem si připadat jako někdo, kdo má nějakou hodnotu. Jako ženská, která tu hodnotu má. Byla jsem vyprahlá. Můj muž si v tom našem domácím blázinci neuvědomoval, že něco potřebuju, že vztah se musí vyvíjet pořád. Ani já ale naše manželství nepěstovala, byla jsem pořád podrážděná a unavená. Když si muž přečetl tuhle mou knihu, docela se divil, ale taky si uvědomil spoustu věcí a chová se ke mně skvěle. Manželství nám zhezklo,“48 řekla, když bylo po všem, Boučková.
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280008