myslela, že se vlastně nemá za co stydět nebo co tajit nebo důvod mít špatný svědomí, protože nakonec k ničemu nedošlo. Její muž si knihu přečetl s velkým zájmem a říkal, že „je to síla a že je to dobrý“. Protože z té její platonické eskapády vyšel Bouček nakonec jako král, Boučková si myslí, že si téma své rozháranosti mohla v románu dovolit. „Vždyť jsem to mohla ve svém psaní taky klidně vynechat. Já přece rozhodovala o tom, co tam bude. Ale vynechat jsem to nechtěla, protože i to přece patří k životu, k manželství. Když se vám bortí život pod rukama, vše kolem se kazí a rodina přestává fungovat, může se stát cokoliv. Zajímavé na tom je, že jsem si nikdy nemyslela, že se to může stát mně. A najednou se to málem stalo,“ vrací se Boučková ke zkoušce, kterou nakonec oba ustáli.49 To, že je na tom Boučková psychicky až tak špatně, její manžel v té době nevěděl. „Říkala jsem mu to, říkala jsem mu, že se mi nechce žít, ale nebral to moc vážně. Dramatická umělkyně – myslel si. Pro něj byla naše situace taky moc těžká, ale on alespoň odjížděl do práce a měl svého koníčka. Připadalo mi často, že jsem na všechno sama. To, že jsem se někde zaláskovala, můj muž samozřejmě nevěděl. Potřebovala jsem si připadat jako někdo, kdo má nějakou hodnotu. Jako ženská, která tu hodnotu má. Byla jsem vyprahlá. Můj muž si v tom našem domácím blázinci neuvědomoval, že něco potřebuju, že vztah se musí vyvíjet pořád. Ani já ale naše manželství nepěstovala, byla jsem pořád podrážděná a unavená. Když si muž přečetl tuhle mou knihu, docela se divil, ale taky si uvědomil spoustu věcí a chová se ke mně skvěle. Manželství nám zhezklo,“48 řekla, když bylo po všem, Boučková.
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280008
Pro udržení dobrého vztahu je podle ní důležitá láska i trpělivost. „Musí tam být od všeho trochu. Nejhorší ale podle mě je, když chybí láska. Ti dva spolu sice žijí bok po boku, ale já z toho cítím totální lhostejnost. Obrovskou manželskou únavu. Tu situaci asi všichni známe. Důležité je to nepřijmout. Pořád se snažit. Hledat v sobě ke svému partnerovi lásku... Pracovat na tom. Nesmířit se s tím. Jenže lidi dnes mají na všechno rychlé řešení. Proto je tolik rozvodů. Nedojde jim, že občas taky musí o něco bojovat a třeba i něco obětovat. Zatnout zuby, i když se zrovna cítí nedobře a nehezky. A někdy je zase lepší vše otevřeně rozčísnout, skončit. Jestli něco nesnáším, tak je to alibismus. V manželství, v přátelství i v přístupu k životu.“34 Problémy i těžká období podle ní k životu patří. Nemají nás však zdevastovat, ale posunout dál. „Když vám odejdou děti z domova, jde o to, jestli jste schopní dát svému vztahu s partnerem nový impuls. Je jedno, jestli začnete chodit po horách nebo jezdit na kole. Nejdůležitější je, že něco děláte – investujete energii a čas, protože vám to stojí za to,“ dává recept na dobrý vztah Boučková. Myslí si, že jejich vztah byl hluboký už od začátku. „Kdyby nestál na pevných základech, tak bychom po všech těch hororových situacích, které jsme společně prožili, šli dávno od sebe. Když pak děti z domova odešly, bylo to zase jinak náročné období. A tu a tam stále je. Ale zatím držíme.“34 Bouček si od svého mentálního napětí, kterému prakticky až do odchodu starších dvou chlapců z domova čelil, ulevoval zejména jízdou na kole. Ročně najezdil tisíce kilometrů, vyrovnané šlapání do
- 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280008
pedálů uprostřed měnící se krajiny za všech ročních období mu vracelo potřebný klid. A Boučková – podobně jako většina žen – na jeho hobby, při kterém nad ním ztrácela vládu, zpočátku žárlila. „Samozřejmě že to kolo mě pak štvalo. A často mi přišlo, že mě na to můj muž nechává samotnou. Ale pravda je taková, že spousta manželství by tohle nepřežila. A muži jsou prostě takoví křehčí než my ženy a potřebují mít ty své ventily. Bylo to těžké, ale zase – ve všech důležitých věcech jsme se shodli a podrželi se. A taky nás někdo musel živit, takže jsem si na to, že je muž v práci a jede z ní domů na kole, aby si vyčistil hlavu, nemohla moc stěžovat, to by nebylo fér,“ 22 smířila se s tím nakonec Boučková. V Roce kohouta si z této prapodivné, žensko-cyklistické rivality dokonce dělá legraci: „Všichni mi říkají, že je to lepší, než kdyby měl milenku. Ale i milenka dokáže muže zklamat. Anebo mu začne být časem protivná. Anebo obojí. Kdežto kolo? To poslouchá. A nemá žádný názor. Ani náladu. (Vlastně ne, náladu má pořád skvělou.) Je vždy připraveno, všechno si nechá líbit, se vším souhlasí a ještě svého pána nese a něžně se pod ním pohupuje. Proč nejsem kolo?“ Postupně se však k manželovi a jeho zálibě přidala a dnes už jezdívá na kole s ním, i když v sobě nemá takový ten mužsky soutěživý duch a raději se při jízdě v sedle bicyklu víc kochá krajinou. „Kolo je fajn, když se to nepřehání. Muži mají obvykle tendenci své koníčky přehánět, což ženy nedělají, mají na starosti i péči o domácnost a rodinu. Nicméně musím říci, že mě kolo baví čím dál víc. Díky němu jsem viděla spoustu krásných míst, která bych jinak nestihla projít.“16
- 100 Ukázka elektronické knihy