Marie i Edelweiss mlčeli. Prokop k nim zvedl oči. „Je mi to strašně líto… Proč myslíte, že jsem byl ten večer nalitej jako…?“ „Ta vaše historka o nehodě,“ pronesla Marie ledově, „má jednu slabinu. Měl jste auto z půjčovny. Plánoval jste to.“ „S tím vozem šlo o náhodu,“ protestoval Prokop plačtivě. „Syn si na víkend půjčil moje auto, ženil se mu kamarád a chtěl pro nevěstu pořádnej odvoz. Půjčil jsem mu svoje a sám si na firmu vypůjčil toho passata. Doopravdy jsem si to auto chtěl vyzkoušet. Jestli se mi s ním bude jezdit líp než se superbem… Ověřte si to u syna a u těch lidí ze svatby!“ „To samozřejmě udělám,“ ujistil ho Edelweiss. „Ten večer mi ho zrovna vrátil. Tušil jsem, že si budete myslet, že jsem to byl já. Passata jsem schoval ve firmě a domů jel taxíkem.“ „Budete obviněn z ublížení na zdraví,“ oznámil mu Edelweiss ledově. „Je mi to strašně líto, ale věřte mi, neudělal jsem to schválně. Prostě jsem zpanikařil a utekl.“ „Měl byste jít za svou neteří a povědět jí, jak to bylo,“ řekla Velká Sova. Prokop na ni chvíli nechápavě hleděl a pak pokýval hlavou. Přesně takové rozpoložení potřebovali: zkroušený, provinilý, kajícný Prokop. Marie si s Edelweissem vyměnila pohledy a pak Prokopovi řekla, co po něm chtějí. Na první pohled to vypadalo jako náhodné setkání. Po šedesátce už člověk podléhá návykům. Tělo je spokojené, řídí-li se pravidelným rytmem, a tam, kde je pravidelnost, je i předvídatelnost. Marie s Edelweissem na to vsadili a předpoklad se ukázal jako správný. Filip Skácel ze své kanceláře v Riegrově ulici odcházel na oběd vždy přibližně ve tři čtvrtě na dvanáct, s odchylkou plus minus sedm minut. Svůj čas dodržel
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279801