Marie i Edelweiss mlčeli. Prokop k nim zvedl oči. „Je mi to strašně líto… Proč myslíte, že jsem byl ten večer nalitej jako…?“ „Ta vaše historka o nehodě,“ pronesla Marie ledově, „má jednu slabinu. Měl jste auto z půjčovny. Plánoval jste to.“ „S tím vozem šlo o náhodu,“ protestoval Prokop plačtivě. „Syn si na víkend půjčil moje auto, ženil se mu kamarád a chtěl pro nevěstu pořádnej odvoz. Půjčil jsem mu svoje a sám si na firmu vypůjčil toho passata. Doopravdy jsem si to auto chtěl vyzkoušet. Jestli se mi s ním bude jezdit líp než se superbem… Ověřte si to u syna a u těch lidí ze svatby!“ „To samozřejmě udělám,“ ujistil ho Edelweiss. „Ten večer mi ho zrovna vrátil. Tušil jsem, že si budete myslet, že jsem to byl já. Passata jsem schoval ve firmě a domů jel taxíkem.“ „Budete obviněn z ublížení na zdraví,“ oznámil mu Edelweiss ledově. „Je mi to strašně líto, ale věřte mi, neudělal jsem to schválně. Prostě jsem zpanikařil a utekl.“ „Měl byste jít za svou neteří a povědět jí, jak to bylo,“ řekla Velká Sova. Prokop na ni chvíli nechápavě hleděl a pak pokýval hlavou. Přesně takové rozpoložení potřebovali: zkroušený, provinilý, kajícný Prokop. Marie si s Edelweissem vyměnila pohledy a pak Prokopovi řekla, co po něm chtějí. Na první pohled to vypadalo jako náhodné setkání. Po šedesátce už člověk podléhá návykům. Tělo je spokojené, řídí-li se pravidelným rytmem, a tam, kde je pravidelnost, je i předvídatelnost. Marie s Edelweissem na to vsadili a předpoklad se ukázal jako správný. Filip Skácel ze své kanceláře v Riegrově ulici odcházel na oběd vždy přibližně ve tři čtvrtě na dvanáct, s odchylkou plus minus sedm minut. Svůj čas dodržel
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279801
i v to sluncem prozářené dubnové úterý: v 11.45 na sebe ve své omšelé kanceláři hodil koženou bundu, která pamatovala lepší časy, v 11.48 vyšel z temné chodby starého činžáku ven na ulici, zvedl hlavu, aby překontroloval počasí, a doslova se srazil s Ludvíkem Prokopem. Přátelské potřesení rukou. Skácel projevil nehrané potěšení ze setkání s dávným spolupracovníkem. Ludvík Prokop právníkovi poněkud nervózně a nejistě sdělil, že hledá, kam by si zašel na oběd, a v odpověď se mu dostalo očekávané nabídky, aby společně zašli do pivovarské restaurace jen o pár domů dál, kde měl Skácel vyhlédnuté chutné menu. Nad polévkou se Prokop rozhovořil o tom, že žena odjela na poznávací zájezd do Skandinávie, ale on musel zůstat doma, protože ho „šíleně prudí policajti“, kteří znovu otevřeli případ smrti Černých… Skácel zakroutil hlavou: „Proč se do toho prosím tě serou policajti? Vždyť co po těch letech můžou zjistit?“ Prokop teatrálně rozhodil rukama. „No… to jsem si taky myslel, jenže pak tu Výrovou kdosi postřelil…“ „Postřelil?“ žasl Skácel, až zapomněl na polévku. „A fízláci ten případ znovu otevřeli. Ta otravná baba asi přece jenom něco vyhrabala nebo co.“ „No to mě poser.“ „To mi povídej.“ Prokop unaveně kroutil hlavou. „A ona byla i za tebou?“ „Jo… Ale já si po těch letech samozřejmě už nic nepamatuju.“ „To je jasný.“ „Jenže fízláci si teď vzali do hlavy, že to byla vražda, a chtějí to rychle vyšetřit, než to bude promlčený. A jdou po mně. Už jsem byl u třech výslechů, čoveče, to je na posrání. Nespím, furt se přehrabuju ve starejch papírech, jestli něco neobjevím nebo si na něco nevzpomenu. Protože co si po těch letech mám
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279801
pamatovat? Já už nevím, co jsem dělal minulej týden, natož před dvaceti rokama nebo kdy, kurva.“ Skácel účastně vzdychl. „Dneska už jsem si musel dát voraz,“ pokračoval Prokop a nějak i během hovoru zvládl sníst polévku. „Hodlám si zajít do kina, na půl druhou do Šantovky…“ Prokop se blahobytně rozvalil na židli. „Ale možná se to v dobrý obrátí.“ Skácel projevil zájem. „Irena, jako neteř, teď probírá Milošovy věci a našla celej šanon týkající se Černýho. No zaplaťpánbu že to nevyhodila. Vždycky byla trochu blbka, ale teď mně naštěstí zavolala. Je tam obrovský množství věcí, co jsem vůbec nevěděl, z doby, kdy jsme s Černým chtěli udělat ten kšeft.“ „Jojo,“ přitakal Skácel, aby dal najevo, že ví, o čem je řeč. „Užs to četl?“ „Ne, jsem úplně vyšťavenej, chci si zajít do kina a pak se na to podívám. Vypadá to moc dobře. Irena říkala, že v té době se do našeho kšeftu sral kdosi třetí… Hned jsem si vzpomněl, jak jednu dobu Černý vyšiloval, že jsme ho podrazili nebo co. Vůbec jsme s Milošem netušili, o co jde, že jo. No a podle Ireny to Miloš měl asi nějak zjistit nebo co. No, tak si to večer v klidu projdu. Snad pak už fízláci sklapnou.“ Právník nehnul ani brvou. Mluvili o dalších věcech a Prokop postupně začínal být ze Skácela čím dál tím víc nervózní. Zabral, nebo ne? Neměl by ještě přitlačit? Aby to zase nebylo moc. Nakonec to přece jen zkusil — zmínil se o kinu a o tom, jak si na večer koupí lahvinku, „k těm papírům“, ale právník na to nic. Dojedli, Skácel zaplatil svou část útraty, rozloučil se a odešel. Ludvík Prokop zůstal u stolu sám. Dostavil se číšník, sebral špinavý talíř a zeptal se, jestli má pán ještě nějaké přání. Ano, měl. Jägermeistera. Číšník tiše zmizel s talířem i objednávkou.
100
Ukázka elektronické knihy