dat hodokvas, najíst se Ostrova a zalknout se jím, těmi krměmi, které mu dříve poskytovaly jasný a narkoticky objemný pocit nesmrtelnosti v mezích života i za nimi, aby nyní potlačil banální, plochý pocit smrti, vyhrál alespoň neděli, alespoň den a probudil v sobě síly potřebné, aby zprudka obrátil osud a utvrdil se v naději na záchranu. Znovu si nalil koňak. Připravoval se vzpomínat. V odlescích plamene, protkaných zlatými výšivkami jisker, viděl uzardělý rosol řeky při západu slunce. Ve skvrnách tmy vynořujících se mezi jazyky ohně jako jeho tajná součást, skrytá utajená nátura, poznával dvojakost svého obdaření. Pil a uchvacoval se vzpomínkami; vytvářel symfonii, mystickou kosmogonii Ostrova, která předurčila jejich propojení a osudové pouto mezi nimi. Historie Ostrova začala dávno. Mohutná řeka rozrušila vápencový val, který jí stál v cestě. V jeho masivu se skrývaly zkamenělé srůsty korálů; shluky liliových květů na droboučkých stéblech s kolénky, rozpadajících se na prstýnky; lakované pudřenky ramenonožců. Řeka vápenec vymlela, z hřebene zůstal jen jediný pahorek, který se obtékající vodě nepoddával. Vyrostly na něm stromy, v kamenných doupatech se usídlila zvířata a na strmých svazích a srázech si postavili hnízda ptáci. První lidé, kteří ostrov našli, se životu na něm vyhýbali, i když tam byly pohodlné hluboké jeskyně. Rozkládal se vprostřed bouřlivé vody, osamělý, uzavřený, hrozivý – jenom za největšího sucha, jaké nastávalo v jednom létě z deseti, se k němu otevírala úzká cestička po souši –, a byl samotnou přírodou utvářen jako místo pro odchod do samoty, pro jiný svět a pro setkávání se silami shůry. Lidé tu odedávna stavěli svatyně. Ostrov viděl kamenné tlustoboké paleolitické bůžky a také božstva z hlíny a kostí a vyřezávané modly ze dřeva. Potom přišli mniši a násilím obrátili místní kmeny na křesťanství. Vyvraceli a pálili dřevěné idoly, které už neměly sílu ubránit samy sebe a víru.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279755
Mniši pokáceli posvátný strom, jediný dub na ostrově, starý, křivý, vrostlý kořeny do žlutého kamení, a postavili na tom místě kapli. Sežehli dřívější bohy z lípy a jasanu a uhlíky nasypali do vody. Jen prastarý oltářní kámen omytý krví, žulový valoun cizí místní přírodě, přivezený na ostrov neznámo kým a jak – na voru nebo po ledě na válečcích –, dopravený sem ze severu, nedokázali mniši ani rozbít, ani vyvrátit, a tak zůstal ležet uprostřed ostrova jako mrtvý, ale netlející bůh. Kaple se stala počátkem opevněného kláštera, který chránil pomezí státu proti kočovníkům, střežil přirozenou hranici oddělující les a step a pod jeho klenbami se vysílaly vroucné modlitby za vládce i vojsko. Pak byla dobyta step, i když ještě nejednou zahořela divokými vzpourami. Klášter se rozšiřoval a stavěl se z téhož kamene, na němž byl zbudován. Nahoře se vztyčovaly chrámy, zvonice, síně, zdi a věže. Dole se množily chodby kamenolomů, sahaly stále níže a pak se proměňovaly ve sklepení, cely, úložiště a kostnice schraňující ostatky zvěčnělých kajícníků a přinášející klášteru slávu. A tamtéž, v dolních patrech Ostrova, kde existoval jen dlouhý čas kamene, žili a v anonymitě umírali násilně do řehole uvedení vězňové, vyhnanci zbavení světských vnějších podob, bývalých jmen, činů a osudů. Byly jim známy jen roky – zjara za povodní prosakovala do žalářů říční voda – a kámen uchovával jimi vytesané nápisy, slepé záznamy hadovitě se vinoucí po stěnách, letopis tmy, zoufalství i víry. Na těch bezejmenných a ke smrti zaživa odsouzených zakládal také horní, vládnoucí Ostrov svou sílu, když vyrůstal z pomalých, skoupých a zlobných kvasinek jejich utrpení. Pak se spodní patra vyprázdnila. Bývalé kobky se začaly hroutit a pochovávat minulost. Vězňové byli nyní drženi nahoře v kasematech, postavených na mysu ještě v dobách, kdy se po řece pod plachtami i o veslech proháněly loupeživé tlupy. Ostrov už nebyl ochrannou výspou impéria, které rozšířilo své hranice až k mořím a oceánům a podmanilo si mnohé ná-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279755
rody. Jejich jazyky zaznívaly v celách kasemat, jazyky povstalců, jazyky volnosti, doprovázené teď řinčením okovů. Uvěznění se pohřbívali rovnou na mysu. Stavěly se jim vápencové kříže podle cizího obřadu a cizí abecedou se vytesávala jejich jména. Vápenec ale rozhlodávaly mrazy, deště a mlhy, které písmena i čísla vymazávaly. Na stěnách kasemat zůstávaly vyškrábané řádky – verše básníků, výkresy učenců, přísahy důstojníků. A po řece se už začaly táhnout burlacké nákladní čluny a plout kolesové parníky pestře vroubené klobouky a deštníky. Klášter tučněl z ostatků svých světců, z modliteb a peněz projíždějících lidí – rolníků i aristokratů. Objevila se v něm ikona, kterou mniši údajně našli za bouřky u vody. Byl pro ni zbudován nový chrám o pěti zlatých báních, který bylo po řece vidět ze vzdálenosti více než dvacet verst. A malíř z řad klášterních kajícníků, mladý a talentovaný mistr, který jako by právě včas dorostl mezi bratřími, ho výtvarně vyzdobil vlastnoručně vyrobenými barvami připravenými jen z látek, jež se našly v okolí. Malba z toho nebyla příliš zářivá. Žilo v ní ale nevyzpytatelné tajemství blízkého spojení všeho živého, božstva i rodu lidského. Klášterní rybáři chytali do sítí jesetery a tovaryši vařili rybí klih, který dával barvě vazebnou sílu, a malba se položila na drsný pórovitý kámen tak, jako by byla jeho součástí a prostupovala zevnitř. Klášter se připravoval k oslavám výročí založení. Církevní historik napsal knihu; její koncepty, jež obsáhly mnoho někdejších tajemství, zůstaly v klášterní knihovně. Fotograf, který pořizoval snímky kláštera pro výroční pohlednice a pro sváteční album, zanechal v téže knihovně katalog svých fotek. Byly mezi nimi i pohledy na proslulou výtvarnou výzdobu chrámu, její anděly a světce, hory pozemské a srázy nebeské. Tyhle knihy a fotografie už zůstaly svědky minulosti kláštera. Neboť přišla ta vlna, která zaplavila i nepřístupný Ostrov. V časném podzimu vzplály na březích za nízkými lesy usedlosti statkářů. A když se na řece utvořil led, objevily se na
101 Ukázka elektronické knihy