dat hodokvas, najíst se Ostrova a zalknout se jím, těmi krměmi, které mu dříve poskytovaly jasný a narkoticky objemný pocit nesmrtelnosti v mezích života i za nimi, aby nyní potlačil banální, plochý pocit smrti, vyhrál alespoň neděli, alespoň den a probudil v sobě síly potřebné, aby zprudka obrátil osud a utvrdil se v naději na záchranu. Znovu si nalil koňak. Připravoval se vzpomínat. V odlescích plamene, protkaných zlatými výšivkami jisker, viděl uzardělý rosol řeky při západu slunce. Ve skvrnách tmy vynořujících se mezi jazyky ohně jako jeho tajná součást, skrytá utajená nátura, poznával dvojakost svého obdaření. Pil a uchvacoval se vzpomínkami; vytvářel symfonii, mystickou kosmogonii Ostrova, která předurčila jejich propojení a osudové pouto mezi nimi. Historie Ostrova začala dávno. Mohutná řeka rozrušila vápencový val, který jí stál v cestě. V jeho masivu se skrývaly zkamenělé srůsty korálů; shluky liliových květů na droboučkých stéblech s kolénky, rozpadajících se na prstýnky; lakované pudřenky ramenonožců. Řeka vápenec vymlela, z hřebene zůstal jen jediný pahorek, který se obtékající vodě nepoddával. Vyrostly na něm stromy, v kamenných doupatech se usídlila zvířata a na strmých svazích a srázech si postavili hnízda ptáci. První lidé, kteří ostrov našli, se životu na něm vyhýbali, i když tam byly pohodlné hluboké jeskyně. Rozkládal se vprostřed bouřlivé vody, osamělý, uzavřený, hrozivý – jenom za největšího sucha, jaké nastávalo v jednom létě z deseti, se k němu otevírala úzká cestička po souši –, a byl samotnou přírodou utvářen jako místo pro odchod do samoty, pro jiný svět a pro setkávání se silami shůry. Lidé tu odedávna stavěli svatyně. Ostrov viděl kamenné tlustoboké paleolitické bůžky a také božstva z hlíny a kostí a vyřezávané modly ze dřeva. Potom přišli mniši a násilím obrátili místní kmeny na křesťanství. Vyvraceli a pálili dřevěné idoly, které už neměly sílu ubránit samy sebe a víru.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279755