a v šátku a na mých propadlých prsou mi visel náhrdelník ze skleněných vánočních korálkových řetězů! A potom jsem tančila a vířila sukněmi! To jsem znala, život cikánského tábora jsme vídávali každý rok, jakmile opadla voda ve Volze. Stavěli si stany na našem břehu, vařili zeleninový vývar, přitahovalo nás to. V ohni praskalo dříví, medvěd s kroužkem v čenichu seděl na řetězu, umouněné děti se honily jako šílené, na sobě prořezané teplákovky (dítě si přisedlo, díra se zvětšila, udělalo, co bylo potřeba, vyskočilo a odběhlo). Už si nepamatuju, jak tancovali, ale v dětském domově jsem tancovala úplně jako oni. Potom za mnou začal chodit můj první nápadník v životě, způsobný syn učitelky, druhák jako ze žurnálu. Nic jsem mu nedovolila, jak se sluší na slečnu z dobré rodiny, a dokonce jsme se spolu ani jednou nepoprali. Bohužel jsem neměla v čem jít na rande, mrzla jsem. Tak jsem napsala mámě dopis s prosbou, ať mi pošle kabát a válenky. A člověk by se nenadál, že se stane takový zázrak, máma mi opravdu poslala obrovský balík se sametovým, teploučkým kabátem a válenkami! (Dědictví po mé vzdálené sestřenici Marišce Wegerové, americký kabát s umělou kožešinou a velkou inkoustovou skvrnou napravo.) Oblékla jsem si tu skvělou, teplou a pohodlnou (mohla jsem se s ní válet na sněhu) věc a pak jsem v extázi začala poskakovat a točit se na zamrzlém rybníku. Z válenek jsem se mohla zbláznit radostí! A v tu chvíli jsem nohou trefila malou, nenápadnou díru v ledu. Noha v ní beznadějně zmizela. Nedobrovolně jsem seděla na ledě, vytáhla jsem volnou válenku a neznámo proč jsem křičela: „Hurá, kamarádi!“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279753