dělat, aby nezačal nahlas sprostě nadávat. Těšil se, jak se na chvilku prospí a pak Aramej opustí. Vyrazí do Highgaardu a užije si zaslouženého volna. Nejenom že se nic z toho neuskuteční, ale navíc podle všeho budou muset znovu vyrazit za nějakým nesmyslným úkolem, který si pro ně blonďák vymyslel. Jeho dopad na zem nebyl zrovna z nejměkčích. Schoval křídla, oblékl si kabátec uniformy a vyšel ven. Světlo a hluk rušné hlavní ulice ho na okamžik zaskočily — uvnitř Arumielova sídla panovalo ticho a příjemné přítmí. Udělal sotva pár kroků, když ho někdo zatahal za kabátec. Shlédl k zemi a uviděl umolousaného žebráka, který se na něj usmíval v naději na drobnou minci. Bohužel pro něj Sidiona nezastihl v dobrém rozmaru. „Dej ze mě ty pracky pryč, špíno,“ zavrčel rudokřídlý a vytrhl se mu. Pro jistotu nechal něco ze svého vzteku proniknout i do očí — ty tak karmínově zažhnuly. Žebrák se od něj s vyděšeným výrazem okamžitě odtáhl. O dvě ulice dál Sidion konečně sáhl do kapsy a vyndal malý útržek papíru, který mu tam zanechaly hbité prsty. S nepříliš velkým nadšením zamířil do jedné z aramejských čtvrtí s pochybnou pověstí. Nechápal, proč se vždycky musejí scházet v zaplivaných putykách, kde hrozilo, že člověka okradou už mezi dveřmi. Ovšem jen blázen by si troufl na démona ze spasitelova vojska. Když se ocitl před vývěsním štítem s lascivně oděnou ženštinou, protočil otráveně oči. S jistým sebezapřením vešel dovnitř, objednal si whisky a usadil se u jednoho ze zadních stolů. Doufal, že mu alkohol pomůže aspoň trochu utlumit vztek — cítil, jak ho pod kůží pálí přísaha vynucená Arumielem —, ale po prvním loku pochopil, že šlo o naivní představu. Whisky byla pančovaná. Nemělo by ho to překvapovat, ne tady. Přesto ho to popudilo a na předloktí pravičky se mu mihlo pár stříbřitých žilek. Zachránce lidstva věděl, jak si zajistit poslušnost. Ani když někdo prošel zkouškou bouří, neměl ještě vyhráno. Pokud by Arumielovi
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279749
nepřísahal, stálo by ho to život. Nebo život někoho z jeho blízkých. Většinu čarodějů držel spasitel v šachu tím, že měl někde v bezpečí a relativním luxusu pozavírané jejich rodiny, nebo na ně věděl nějakou špínu. I tak ale měli čarodějové výhodu — na ně se přísaha nevztahovala. Přísaha. Jako by vám kolem krku a vnitřních orgánů někdo utáhl smyčky a ozdobil je ostnatým drátem. Jakmile jste pomysleli na něco, co by znamenalo zradu vůči tomu, komu jste přísahali, dostavilo se varování — pálení či lehká bolest. Pokud jste ovšem už přešli od myšlenek k činům, bolest se mnohonásobně zvýšila, přísaha vám způsobila krvácení, vnitřní zranění a nakonec vás mohla zabít. Přísahy vás mohl zbavit jen ten, komu jste ji dali, nebo jiný bůh — starší nebo silnější než ten, jemuž jste byli zavázáni. Bohužel pro Sidiona a celou druhou kohortu, takových už po Leru moc nechodilo. O to se Arumiel postaral — buď je pozabíjel, nebo nechal zotročit. Podle kolujících fám se mu některé obzvlášť mocné bohy, včetně vlastního otce, podařilo uvěznit mimo Ler. Rudokřídlý nechápal, jak někdo kdysi mohl podobné přísahy uzavírat zcela dobrovolně. Samozřejmě že se přísaha dala určitými způsoby obejít. Ale vyžadovalo to značnou vynalézavost, případně pořádnou míru masochismu. A Sidion v tuhle chvíli nedisponoval ani jedním z toho. Proto usrkával chuťově nevýrazný alkohol a snažil se v rámci mezí uklidnit. Už čekání málem vzdal, najednou se k jeho stolu ale přitočila dlouhovlasá blondýna s průzračně modrýma očima. Znechucovalo ho, jak se lidé snažili vládci Leru zalíbit, a měnili si proto barvu očí nebo vlasů, aby se mu co nejvíc podobali. U zfanatizovaných, silně věřících arumielovců to chápal, ale u běžných občanů ho podobné lezení do zadku rozčilovalo. A podle krátkých tmavších odrostů pochopil, že žena před ním je přesně taková řiťolezka. „Nenabídneš mi pití, krasavče?“ zeptala se medovým hlasem. „Ne,“ odpověděl suše. Pokud ji to zaskočilo, nedala na sobě nic znát.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279749
„Mohl by ses mě aspoň zeptat na jméno.“ „Kdyby mě zajímalo, tak bych to udělal.“ „Jsem Rimis,“ mrkla na něj laškovně. Povytáhl obočí. „To zní jako jméno pro šlechtičnu.“ Zlatovláska se zapýřila. „Děkuju.“ „Nemyslel jsem to jako kompliment.“ V tu chvíli už se jí tváří mihlo podráždění. „Člověk se chce trochu povyrazit, vydá se za dobrodružstvím, a musí narazit zrovna na takovýho problémovýho vojenskýho čokla, co?“ oplatila mu urážku. Uchechtl se. „A co sis od toho dobrodružství slibovala?“ Žena pokrčila rameny. „Nevím, ale měla jsem pocit, že jsem tomu každým okamžikem čím dál tím blíž.“ Sjela ho pohledem. „Ale očividně jsem se spletla.“ „Očividně.“ Ušklíbla se a vydala se hledat si výdělek k jinému stolu. Cestou na něj ještě mrkla. Sidion si objednal další skleničku laciné whisky a zamyšleně s ní kroužil po stole. To nebyly dobré zprávy. Rimis podle téhle ženy narazila cestou do Amabel na problémy. Vzhledem k jejímu čistému původu nečekal, že by jí armáda mohla dělat potíže. Zjevně se mýlil. Její rodiče sice tvrdili, že by její náhlá touha po splnění povinnosti čtyřleté služby mohla vzbudit pozornost, Sidion však spoléhal na sílu jejího rodokmenu. Teď už s tím stejně nic neudělá, musí jen doufat, že to mladá sacerdotestka nějak zvládne. Druhý den stál přesně v poledne přede dveřmi do Arumielovy pracovny. Tentokrát ho spasitel čekat nenechal, což Sidiona překvapilo. Jeho snahy o formální ohlášení odbyl mávnutím ruky a dal mu pohov. „Víš, kdo jsou to sacerdotesti?“ zeptal se Arumiel přímo. Rudokřídlý zamrkal. „Samozřejmě, pane. Byli to příslušníci kněžských kast, kteří před pádem bohů spravovali chrámy a uctívali jednotlivé panteony.“
100 Ukázka elektronické knihy