KAPITOLA 6
CHÁPÁNÍ SOCIÁLNÍCH SITUACÍ
Takřka každý rodič dítěte s autismem, které umí mluvit, by mohl vyprávět nějakou variantu tohoto příběhu. Filip se v páté třídě učil o lidském těle. S velkým úsilím se soustředil na debatu o stravě, cvičení a o různých způsobech, jak můžeme pečovat o své tělo. Ve stejném týdnu ho rodiče vzali do kina. Když ke kinu přijeli, stála před ním dlouhá fronta lidí čekajících na vstupenky. Rozrušený Filip využil této příležitosti, aby předvedl své nově nabyté znalosti. Šel kolem fronty, ukazoval na jednoho člověka po druhém a hlasitě oznamoval: „To je tlustý pán! To je hubený pán! Tato paní je velmi malá! Tento pán je obézní a možná brzy umře!“ Když mi Filipovi rodiče tuto historku vyprávěli, vzpomínali na to, co jejich syn tehdy udělal, s pobavením. Ale ve chvíli, kdy se to stalo, se u rčitě ani zdaleka nesmáli. Vzpomínám si také na Eliho, teenagera, který nedávno začal navštěvovat střední školu a byl pro něj problém naučit se, jak konverzovat. Jako mnoho lidí s autismem měl sklon podrobně hovořit o tématech, která ho přitahovala, málokdy se však obtěžoval tím, aby se zeptal ostatních, co je zajímá. Dával jsem mu doporučení, jak se ptát a vnímat náznaky, o čem by druhý člověk mohl chtít mluvit, z výrazu jeho tváře jsem však viděl, že v něm vzrůstá pocit frustrace. „Druzí lidé to dělat můžou,“ řekl nakonec Eli, „ale pro mě to není jednoduché.“ „Proč?“ zeptal jsem se ho. „Druzí lidé si mohou navzájem číst myšlenky,“ řekl. Takto Eli chápal sociální svět. Jasně vnímal, že u přátel i navzájem cizích lidí dochází k mnoha různým druhům interakcí, které on nedovedl pochopit. Jediným způsobem, kterým si uměl vysvětlit, že jim to jde tak lehce, bylo, že si myslel, že neurotypičtí lidé musejí být na sebe napojeni telepatií, tedy schopností, kterou on nemá. Co jiného by mohlo za jeho potíže v komunikaci? Jedineční lidé
/ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279740