Ta scéna vypadá jako z nějakého jarmarečního představení, za jiných okolností by se i rozesmál. Ale dnes ne. Dnes má plnou hlavu starostí. To všechno, na co se dívá, tu napřesrok už vůbec nemusí být. Židovská konkurence může každým dnem zadusit, co jeho předchůdci úspěšně provedli téměř sedmdesáti lety existence. Jestli se to stane, jak se bude moci podívat do očí svým synům? Jenže nikdo z jeho předchůdců nečelil takové situaci jako on. Revoluce si vynutila změny a z nich tyjí hlavně ty židovské pijavice. Slezly se sem, do Brna, ze všech stran a přisály se na jimi vypěstované a vykrmené maso dobře fungujícího textilního podnikání. Netrvalo ani dva roky a Moses Löw-Beer, od kterého bral za slušné peníze vlnu v době konjunktury, kdy Karlově továrně nestačily obvyklé dodávky, se vtlačil na Cejl, jeho syn se prý chystá postavit nový provoz na konci Křenové. Potomci Aarona a Jakoba Löw-Beerových se roztáhli na Starém Brně, na Ungartově, hned vedle nové Auspitzovy manufaktury. Fabrika Popperových už běží a jejich úspěchem se nechávají inspirovat další Bučovičtí, Kafkovi, Strakoschové a Teltscherové, i z komínů jejich fabrik už se bude brzy kouřit. Taková konkurence tu ještě nebyla. Karlu Offermannovi se na čele perlí studený pot. Možná, že už je starý. Že na pochopení a zvládnutí této situace už nemá dost prozíravosti, představivosti, sil. Možná, že je na čase připoutat k továrně Julia, ostatně na svých studiích v Lipsku a cestách po Evropě už nabral dost zkušeností i kontaktů, udělal si dobré jméno na světových průmyslových výstavách, kde pravidelně zasedá v odborné jury. A Theodor mu bude dobrou oporou, je vzdělaný ve strojírenství a v obchodě. Jeho synové jsou připravení podnik převzít a postavit se nové situaci se vší rázností mladých sil. Toho dne Karl ještě dlouho chodil po pracovně, ale čím víc kroků měl v nohou a čím větší tma se rozlévala pokojem, tím si byl jistější. Když se nakonec na dvoře továrny roz-
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279581
zářila světla napájená novou plynárnou z nedalekého Radlasu a na podlahu dopadl odlesk jejich záře, zastavil se. Byl rozhodnutý. Zcela nerozhodný byl zato husovický farář Janeček. Nebylo to zas tak dlouho, co odešel z bohosloveckého semináře, kaplanem v Borkovanech nebyl ani rok, a už ho přeložili na husovickou faru. Doposud byl hrdý na to, že je široko daleko nejmladším duchovním, teprve dnes toho trochu zalitoval. Kéž by měl víc zkušeností! Tělo vysloužilého soukenického mistra Josefa Wagnera ještě ani nevystydlo na márách a jeho už trýznili pozůstalí i Wagnerovi přátelé. Byla to kajícná zpověď, nebo nebyla? Vždyť to slyšeli všichni, kdo u Wagnera, kterého srazil naložený koňský povoz, v jeho posledních chvílích byli. On, farář Janeček, manufakturní dělníci Rozedral a Hübner i jeho žena Elisa. Sice ho zapřísahali, aby to nikomu neříkal, a tvrdili, že to byla zpověď, ale on to za svátost smíření prostě pokládat nemůže. Sám nestihl říct ani popel, Wagner to ze sebe vychrlil, jako by to měl celá léta na špičce jazyka a jen čekal, kdy to bude moci vyplivnout, a pak jako když utne – v půlce věty zemřel. A jeho teď zodpovědnost a vlastně i povinnost nutí, aby nedořešené věci dořešil. Aby dal v pokoji spočinout nevinným duším. Mrtvým i živým. Ale počkat! Kde jsem se už se jménem Josefa Wagnera setkala? Na dveře evangelické modlitebny někdo klepe. Je večer a pastor Pawlik už nikoho nečeká. Kdo to může být? Když otevře, s překvapením zjistí, že před ním stojí mladý, v rozpacích přešlapující katolický kněz. Takové návštěvy evangelíci zpravidla nemívají. S vlídným gestem ho ale pozve dál. Teplé mléko s medem voní pastorovým bytem. No, spíše světnicí. Otec Janeček sedí za stolem a mlčí. Od samého začátku se kroutí jako povříslo. Evidentně něco chce, ale neví jak začít.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279581
„Něco vás trápí, příteli,“ říká pastor Pawlik a otec Janeček se usměje. Nikdy ho nenapadlo, že by ho mohl evangelický pastor nazvat přítelem. „Dozvěděl jsem se jistou věc,“ začne nesměle Janeček a proplete prsty kolem hrnku s mlékem. „Nejsem si však jistý, jestli ji mohu předat dál.“ „Byla vám svěřena při svátosti smíření?“ ptá se Pawlik. „Ne,“ říká Janeček. „Byla vám svěřena jako tajemství?“ ptá se znovu Pawlik. „Ne. Slyšeli to další tři lidé a možná i kočí,“ říká už méně jistě Janeček. „Tak při jaké příležitosti?“ „Byla to poslední slova umírajícího.“ Ve světnici zavládne ticho. „A vyslovil se o nich jako o tajemství?“ zeptá se po chvíli zase Pawlik. „Vyslovil se jistě s touhou po klidu duše... cítil, že s hříchem, kterého se dopustil, nemůže odejít do hrobu. Říkal, ať mi odpustí...“ „Kdo? Bůh? Vy, nebo ten, na němž zhřešil?“ „To nedokážu posoudit. Nemluvil ke mně jako ke knězi, byl v takovém polovědomém stavu... ostatně celé to trvalo tak krátce... poslední, co řekl, bylo ať mi odpustí.“ „Stihl jste mu dát rozhřešení? Propustil jste ho?“ „Ne. Neměl jsem čas na jediné slovo.“ Pastor Pawlik si mne holou bradu. „Pak by vás to nemělo trápit. Obzvlášť, jestli se odpuštění může týkat žijících, jestli jim třeba může pomoct.“ „Pravděpodobně. Zcela jistě,“ řekne mnohem živěji otec Janeček a zhluboka se napije mléka. Sevřený žaludek tekutina konejšivě zahřeje. Den poté městskou bránou prochází zvláštní dvojice, pastor Pawlik s otcem Janečkem míří k manufaktuře Karla Offermanna. V továrním bytě však nikoho nezastihnou.
98
Ukázka elektronické knihy