12 Washington D.C. 23:05 Ve chvíli, kdy zazvonil zvonek, byla Catherine ponořená do svých poznámek. Vstala, zavřela pracovnu – nerada by vyděsila třeba někoho ze sousedů fotkami z míst činu, které teď visely všude po zdech – a zamířila ke dveřím. Podívala se do kukátka. Chris. Samozřejmě že její manžel měl klíč. Tenhle byt jí patřil už od dob, kdy se ještě neznali. Nechala si ho, protože jak ona, tak Chris – dětský chirurg – často pracovali dlouho do noci a hodilo se jim, že mají byt v centru a nemusí vždy hodinu cestovat do Staffordu ve Virginii, kde bydleli. Dům si koupili hned po svatbě, před třinácti lety – ona už tehdy ukončila studia na akademii FBI a právě absolvovala roční stáž na psychiatrické klinice. Chris právě pracoval na své atestaci. Znali se už od medicíny, ale Catherine si jen tak někoho nepustila k tělu. Až na Chrise. Stafford byl blízko Chrisovy nové práci a k jeho rodině ve Fredericksburgu. Postupně však rostla poptávka po jeho schopnostech a on čím dál tím častěji pracoval v Georgetownu. Pokud jste ve svém oboru nejlepší, musíte být tam, kde vás potřebují. Milovala ho a bála se, že mu zlomí srdce. Byli od sebe
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279565
TŘETÍ NA ŘADĚ 99 oficiálně odloučeni, protože ona na tom trvala, ale Chris nechtěl rozvod. Ujišťoval ji, že se to vyřeší. Matt jí před několika měsíci řekl, že od Chrise odešla, aby samu sebe vytrestala. Nesnášela ho za to, ale měl pravdu. Otevřela dveře. „Chrisi, já jsem tě nečekala.“ „Měl jsem cestu kolem. Jedu se podívat na pacienta, kterého mají zítra propustit z Nemocnice George Washingtona. Jmenuje se Joshua.“ Byl to malý kluk, který přišel o rodiče a málem i o život při tragické havárii na obchvatu. Měl propíchnutou plíci, mnohočetné zlomeniny a masivní vnitřní krvácení. Rychlá první pomoc a Chrisův talent Joshuu zachránily. Teď bude bydlet se svými prarodiči v Pensylvánii. Otevřela dveře dokořán, aby mohl vejít dovnitř. „Jak se ti vede?“ „Ale dobře. Opravdu. Hrozně mě nabíjí vidět toho kluka, jak se po tom všem, čím prošel, zase směje…“ Usmál se. Vypadal unaveně, ale klidně. „Je to úžasné dítě – bude v pohodě. Jeho prarodiče ode mě dostali instrukce a příští týden ho sem přivezou na kontrolu. Odkázal jsem je na jednoho známého doktora tam u nich a na toho psychiatra, kterého jsi mi doporučila.“ „Mám radost, že jsem mohla aspoň trochu pomoct.“ „No, vlastně je to zázrak, že vůbec přežil. Je to bojovník.“ „Já na zázraky moc nevěřím. Tys ho zachránil – ty a ti záchranáři, kteří tam tehdy zasahovali.“ Chris to nekomentoval. Jediné, v čem si Catherine a Chris skutečně nerozuměli – tedy kromě její práce pro FBI –, bylo náboženství. On v Boha věřil; ona ne. Tedy, ne že by nevěřila, ale představovala si Boha jako krutou nebo lhostejnou sílu; surovce; tyrana, ne milující entitu, ve kterou věřil Chris. Nelíbilo se jí, že Chris přisuzoval své úspěchy někomu jinému – i když to byl někdo neviditelný, nedotknutelný a neslyšitelný. Když při ceremoniá-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279565
Allison Brennanová
100
lu absolventů medicíny pronášel slavnostní řeč, děkoval v první řadě Bohu. Nechápala to. Za jeho vzdělání platili jeho rodiče. On opravdu dřel a absolvoval školu jako premiant třídy. Byl chytrý – nadaný. A jeho odhodlání bylo silnější než odhodlání kohokoliv jiného. Proč by měla mít za tohle zásluhu nějaká vzdálená boží síla, která byla štědrá k několika vyvoleným a krutá ke spoustě jiných? Jako psychiatrička to chápala. Někteří lidé – dokonce i opravdu chytří lidé jako Chris – byli tak pokorní, že nedokázali své úspěchy akceptovat jako svoje. Víra v to, že jsou nějakým způsobem požehnaní, jim usnadňovala žít s vlastním úspěchem. Zavřela za Chrisem dveře. „Chtěl bys trochu vína? Mám tu i nějaké jídlo, ale přiznám se, že si většinou nechávám večeře dovézt z restaurace.“ „Víno bych si dal, díky.“ Naplnila dvě sklenice a jednu mu podala. Díval se na zavřené dveře její kanceláře. „Ty zase pracuješ.“ Jak tohle věděl? Jak mohl vidět, co je za těmi dveřmi? „Jen konzultace.“ Nechtěla o tom teď mluvit. Slíbila mu, že s tím sekne. Že podá oficiální výpověď. „A jen tenhle jediný případ.“ Nic neřekl, ale otevřel dveře do pracovny a prohlížel si její práci. „Matt mě poprosil,“ pípla nepřesvědčivě. Cítila, jak tenze v pokoji narůstá. Chris a Matt bývali kdysi přátelé. Dobří kamarádi. Ale po těch osmi měsících už nečekala, že by mezi sebou něco urovnali. A byla to stejně tak její chyba jako jejich. „Je to můj starý případ,“ pokračovala. „Trojkový vrah. Teď je na západním pobřeží.“ „Pamatuju si na něj.“ Otočil se čelem k ní. „Ty toho nenecháš, viď?“ „Už jsem jim poslala výpověď.“ „Ale neodešlas.“
Ukázka elektronické knihy