■■ ■■ ■■
potřebě vzdělávat se pro řešení aktuálních problémů; na rozmanité lidské zkušenosti a jejích potencionálních výhodách a bariérách; přirozené náchylnosti k učení se tomu, co povede ke zvládnutí úkolů typických pro tu či onu fázi dospělosti.
Spolu s dalšími myšlenkami o učení se dospělých představil Knowles (1980 a 2014) toto jádro jako obecná východiska pro konceptualizaci andragogiky a prohlásil, že je v kontrastu s pedagogikou, která člověka pouze didakticky vede, jeho zkušenost spíše vytváří než využívá a vzdělává pro budoucí potřeby. Knowles (1980) ve své teorii vzdělávání dospělých staví na přirozené, zráním a edukací rozvíjené sebeřízenosti a autonomii učícího se jedince, zasazené do kontextu skutečných životních problémů, zájmů a potřeb. Některé jeho domněnky byly rozporovány zejména kvůli dřívější dichotomizaci s pedagogikou s poukazem na to, že mnohé aspekty platí stejně tak pro děti, a tudíž pedagogiku (Veteška, 2018). Andragogika, v tomto rekonceptualizovaném modelu, se zabývá teoreticko-metodologickými aspekty mobilizace lidského kapitálu v sociálních, kulturních, politických a ekonomických podmínkách. Systematicky integruje poznatky věd o člověku a společnosti, zejména z oblasti sociologie, ekonomie, psychologie, biologie, pedagogiky, teorie organizace a řízení a aplikuje je na konkrétní problémy dospělých jedinců primárně spojené s učením se, vzděláváním a sociálně integračními procesy (Veteška, 2016). Sociologie jako věda zabývající se sociálními jevy a strukturami nám umožňuje vidět svět z mnoha perspektiv a přispívá tím k „odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti. Jestliže porozumíme tomu, jak druzí lidé žijí, umožní nám to lépe pochopit i jejich problémy a pomáhat při jejich praktickém řešení. Opatření, která nevycházejí ze znalosti života těch, jichž se týkají, mají totiž jen malou šanci na úspěch“ (Giddens, 1999, s. 28). Zejména evropská pedagogika a andragogika aplikovala ve druhé polovině 20. století do oblasti nápravné výchovy a resocializace systematické poznatky o docilitě, motivaci, adaptaci, temperamentu, inteligenci a schopnostech, vlivu prostředí na učení se jedince a jeho resocializaci (včetně prevence recidivy). Využila tak andragogické a psycho didaktické principy, které se staly základem odborné penitenciární a postpenitenciární péče. Řada výzkumů (srov. s Behan, 2014; Giddens, 2015; Polaschek, 2016 a Runell, 2016) ukazuje na zásadní význam a efektivitu integrovaného přístupu, založeného na využití a kombinaci andragogických, psychologických, terapeutických a rehabilitačních prostředků. V sedmdesátých letech 20. století se zejména v jihovýchodní Evropě začal používat pojem penitenciární andragogika (penitentiary andragogy), někdy též označení trestní andragogika (penal andragogy), kterým se např. v bývalé Jugoslávii označovala nauka o specificích vzdělávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody (Jarvis, 2002). Dále systematicky shromažďovala teoretické i empirické poznatky z oblasti výchovy a vzdělávání odsouzených. Vedle účinnosti vzdělávání se diskutovalo o možnosti výchovného půso——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279393