je dnes právě tak krátké a těžké, tak zlatisté a zářící, jako bylo vždy, miluji je, jako jsem je miloval za chlapeckých let. Co ale tento magický symbol znamená, co je tímto krátkým, stejně jako těžkým slovem míněno, o tom mé soudy a myšlenky prošly mnohým vývojem a došly teprve velice pozdě k jasnému a určitému závěru. Až do středních let života jsem bez zkoumání a poslušně přijímal, že v ústech lidí znamená štěstí sice něco pozitivního a bezvýhradně cenného, v podstatě ale přece jen banálního. Šťastné narození, dobré vychování, pěkná kariéra, dobré manželství, rozkvět v domě a v rodině, vážnost u lidí, plný měšec, plné truhly, na to vše se myslelo, když se řeklo „štěstí“, a já myslel nejinak. Zřejmě existovali šťastní lidé, tak jako existovali chytří a jiní lidé. Mluvili jsme o štěstí, i když šlo o světové dějiny, věřili jsme, že známe šťastné národy, šťastné epochy. Přitom jsme sami žili uprostřed neobyčejně „šťastné“ epochy, byli jsme jako vlahou lázní omýváni štěstím dlouhého míru, možností volně se kamkoliv stěhovat, značnou pohodou a zdravím, a přece jsme to nepozorovali, to štěstí se rozumělo samo sebou, a my mladí jsme byli v té zdánlivě přívětivé, bezstarostné a míruplné epoše, pokud jsme si chtěli zachovat tvář, blazeovaní a skepticky naladění, koketovali jsme se smrtí, s úpadkem, se zajímavou chudokrevností, zatímco jsme mluvili o Florencii quattrocenta, o Periklových Athénách a jiných dávných dobách jako o šťastných. Pozvolna jsme sice přestali horovat pro ony doby rozkvětu, četli jsme dějepisné knihy, četli Schopenhauera, stali jsme se nedůvěřivými vůči superlativům a hezkým slovům, učili (100)
Hesse Pozdní prózy Zlom.indd 100-101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279384
jsme se žít v duchovně utlumeném a zrelativizovaném klimatu – a přesto znělo slovo štěstí, kdekoliv se s ním člověk nezaujatě setkal, tím starým, plným, zlatým tónem, zůstalo upomenutí, zůstala vzpomínka na nejvyšší hodnoty. Snad, myslili jsme si leckdy, mohou mít naivní prostí lidé za štěstí ony do očí bijící statky, my ale při tom slově mysleli na něco jako je moudrost, být nad věcí, trpělivost, nezmýlitelnost duše, což všechno bylo pěkné a působilo radost, aniž by si to však zasluhovalo tak prvotně střídmého, plného, hlubokého jména „štěstí“. Mezitím dospěl můj osobní život tak daleko, že jsem věděl, že není nejen takzvaně šťastný, nýbrž že ani snaha po takzvaném štěstí v něm nemá místo ani smysl. V jedné patetické chvíli jsem označil toto počínání za amor fati, ale v podstatě jsem neměl s výjimkou krátkodobých horečných stavů svého vývoje nikdy sklon k patosu. A ani nepatetická schopenhauerovská láska bez žádosti už nebyla bezpodmínečně mým ideálem od té doby, co jsem poznal tichý, nenápadný, úsporný a vždy tak trochu posměšný způsob moudrosti, na jejíž půdě se zrodily zprávy o životě čínských mistrů a podobenství filozofa Čuang-c’. Nu, nechtěl bych zabřednout do planých řečí. Mám na srdci něco naprosto určitého. Abych neodbočoval, pokusím se nejdřív formulovat jinými slovy, jaký obsah a význam má pro mě slovo štěstí. Pod štěstím rozumím dnes něco zcela objektivního, totiž celistvost samu, bezčasé bytí, věčnou hudbu světa, to, co jiní pojmenovali harmonií sfér či úsměvem božím. Tento souhrn, tato nekonečná hudba, tato plně znějící a zlatě zářící věčnost (101)
1/17/18 2:06 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279384
je čistá a dokonalá přítomnost, nezná čas, nezná historii, žádné před, žádné potom. Věčně svítí a usmívá se tvář světa, zatímco lidé, generace, národy, říše vznikají, kvetou a opět klesají do stínu nicoty. Život věčně hraje svou hudbu, tančí své kolo, a co je nám pomíjivým, ohroženým a slabým snad přiděleno z radosti, z útěchy a schopnosti se smát, je záře odtamtud, je oko plné lesku, ucho plné hudby. Jestliže tedy kdysi skutečně existovali oni vybájení „šťastní“ lidé, či jestli i ty se závistí vychvalované děti štěstěny, ti lidé na výsluní a páni světa jen občas, jen ve svátečních a přízní nadaných hodinách či okamžicích byli ozářeni velkým světlem, nemohli zažít jiné štěstí, ani mít účast na žádné jiné radosti. Dýchat v dokonalé přítomnosti, zpívat spolu chór sfér, tančit v kole světa, spolu se smát s věčným úsměvem Boha, to je naše účast na štěstí. Mnozí to zažili jen jednou, mnozí jen párkrát. Ale ten, kdo to zažil, nebyl šťasten jen jeden jediný okamžik, odnesl si s sebou i něco z lesku a zvuku, cosi ze světla na čase nezávislé radosti, a vše, co vnesli do našeho světa ti, co milovali, láskou, umělci útěchou a jasem, a co často září i po staletích jako v první den, to pochází odtamtud. Tohoto všeobsáhlého, celosvětového a posvátného významu nabylo u mě slovo „štěstí“ během jednoho života, a snad je nutné výslovně říci školákům mezi mými čtenáři, že se tu nezabývám žádnou filologií, nýbrž vyprávím kousek historie duše, a že jsem dalek toho vyzývat je, aby od nynějška dávali i oni při ústním i písemném použití slovu štěstí ten dalekosáhlý význam. Pro mne (102)
Hesse Pozdní prózy Zlom.indd 102-103 Ukázka elektronické knihy