je dnes právě tak krátké a těžké, tak zlatisté a zářící, jako bylo vždy, miluji je, jako jsem je miloval za chlapeckých let. Co ale tento magický symbol znamená, co je tímto krátkým, stejně jako těžkým slovem míněno, o tom mé soudy a myšlenky prošly mnohým vývojem a došly teprve velice pozdě k jasnému a určitému závěru. Až do středních let života jsem bez zkoumání a poslušně přijímal, že v ústech lidí znamená štěstí sice něco pozitivního a bezvýhradně cenného, v podstatě ale přece jen banálního. Šťastné narození, dobré vychování, pěkná kariéra, dobré manželství, rozkvět v domě a v rodině, vážnost u lidí, plný měšec, plné truhly, na to vše se myslelo, když se řeklo „štěstí“, a já myslel nejinak. Zřejmě existovali šťastní lidé, tak jako existovali chytří a jiní lidé. Mluvili jsme o štěstí, i když šlo o světové dějiny, věřili jsme, že známe šťastné národy, šťastné epochy. Přitom jsme sami žili uprostřed neobyčejně „šťastné“ epochy, byli jsme jako vlahou lázní omýváni štěstím dlouhého míru, možností volně se kamkoliv stěhovat, značnou pohodou a zdravím, a přece jsme to nepozorovali, to štěstí se rozumělo samo sebou, a my mladí jsme byli v té zdánlivě přívětivé, bezstarostné a míruplné epoše, pokud jsme si chtěli zachovat tvář, blazeovaní a skepticky naladění, koketovali jsme se smrtí, s úpadkem, se zajímavou chudokrevností, zatímco jsme mluvili o Florencii quattrocenta, o Periklových Athénách a jiných dávných dobách jako o šťastných. Pozvolna jsme sice přestali horovat pro ony doby rozkvětu, četli jsme dějepisné knihy, četli Schopenhauera, stali jsme se nedůvěřivými vůči superlativům a hezkým slovům, učili (100)
Hesse Pozdní prózy Zlom.indd 100-101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279384