98
/
KDYBY měli pohřeb žehem… KDYBYCH znal hrnčíře, který by byl ochoten… Pak bych jejich popel nechal vmíchat do hlíny, ze které by vznikla váza velmi podobná té, co mi stojí na stole. A tu vázu bych používal při zvláštních příležitostech, při kterých mě mrzí, že tam za večera jako tento nejsou rodiče, jaké jsem nikdy neměl. A ti nevidí, že se mám moc pěkně a mám úžasné kamarády a právě tenhle život a jejich společnost že si užívám. Jenže to, co jsem vám pověděl, bohužel není přesné a celé to rámuje slůvko KDYBY. Ale i tak. Touha, aby to bylo jinak, opravdová je. Opravdová je i tahle váza hnědá jako hlína, váza s drsným povrchem. Mám ji z vetešnictví a navrátil jsem jí smysl tím, že jsem si do ní promítl nesplněné sny. Opravdové jsou i slunečnice. Když jsem pokácel všechny své uschlé borovice, zůstala mi jen pustá paseka. A ejhle: vyrostly na ní slunečnice, samy od sebe…, aby svou krásou tomu zmaru požehnaly. Prodavač mi tu vázu dal, protože ji považoval za tak ošklivou, že už by mu tam ležela napořád. A slunečnice vyrostly, i když je nikdo nevysadil. Takže vlastně můžu říct, že váza i slunečnice jsou zároveň bezcenné i drahocenné, tedy pro mě. Pravda zabalená do vyprávění o tom, co bych si přál, utvářeného touhou mé představivosti po něčem, co možná mohlo být.“ Teď tedy o večírku nazvaném Ukaž a vyprávěj víte to podstatné. Měl pozoruhodný úspěch: bylo v něm poučení, smích a taky trochu slz.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279382