Obloha se zatáhla v předtuše nekonečného, vytrvalého deště. Slunce již nikdy nevyjde. Nezůstalo mu nic. Jeho jediná šance na únik z náhlé samoty a prázdnoty ráže. 357 Magnum ležela pečlivě ukrytá ve spodním šuplíku jeho pracovního stolu v malém, útulném bytě, který po mnoho let nazýval domovem. Než však odejde, učiní ještě něco, co považoval za správné. Pomůže někomu, kdo si podle něj šanci zaslouží. *** „Nezdá se mi to bezpečné, doktore,“ prohlásil obezřetně Diego. „To ani není, můj příteli,“ upozornil ho vědec. Diego se zachmuřil. „Proč to tedy chcete udělat? Co pro vás znamená? Je to jen stroj.“ Vědec se smutně usmál. „Vám tak připadá?“ „Ne,“ připustil neochotně Diego. „Abych pravdu řekl, kdybych nevěděl, co je zač, považoval bych ho za slušného a sympatického člověka.“ „Tak vidíte,“ prohlásil vědec. „V čem se vlastně od něho lišíme? Vždyť i ty naše lidské emoce a pocity, s kterými se celý život radujeme i trápíme, jsou jen uměle vyvolané reakce a procesy. Možná jsme i my pouhé stroje. Svým způsobem, samozřejmě. Považujeme se za dokonalý vrchol stvoření, aniž bychom vlastně chápali, proč jsme byli stvořeni. Ať už je to však s tím filozofickým smyslem života jakkoliv, máme možnost ten život prožít, jak nejlépe umíme. A tu samou šanci 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279340
chci dát i jemu. Samozřejmě s jistými výhradami, jinak by to ani nešlo.“ „A ty výhrady jsou…?“ „Musel jsem mu kompletně vymazat paměť. A změnit vizáž, aby ho nikdo nepoznal.“ „Bude to stačit?“ zapochyboval Diego. „Musí!“ povzdechl si vědec. „Víc už pro něj nemohu udělat. Teď už je to všechno v jeho rukou. A ve vašich, pokud mi pomůžete.“ Diego se zamyslel. Se zamračeným výrazem pozoroval doktorovu zoufalou, věkem sešlou tvář. „Souhlasím. Než však udělám to, oč jste mě požádal, chci vědět pravý důvod, proč ho zachraňujete.“ „To byste nepochopil,“ usmál se vědec. „Zkuste to,“ vyzval ho Diego. „Možná nejsem takový chytrák jako vy, ale lidem rozumím.“ Vědec si řekl, že stejně nemá už co ztratit. A hrdost ho netrápila. „Víte, Diego, já nikdy nepoznal v životě žádnou ženu. Nikdy jsem se nezamiloval a nikdy nemiloval. Jako mladého mě ženy nezajímaly a jejich zájem o mě byl ještě mnohem menší. Přesto jsem věřil, že láska existuje, ať už v jakékoliv podobě. Později jsem doufal, že ji i já jednoho dne poznám, a tím nemyslím skrze mikroskop. Že poznám jaké to je milovat skutečnou osobu. Nakonec jsem se zamiloval. Do své práce. Oddal jsem se jí na plný úvazek. Těžko bych vám vysvětloval jaké to je. Vy máte rodinu? Jistěže ano. Vy jste normální, haha! Pochybuji, že pro vás vaše zaměstnání znamená víc než vaše žena a děti. Pro mě to však nebyla jen práce. Byla to vášeň z poznání. Psychický orgasmus z nového objevu. Štěstí nad zdarem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279340
Když jsem začal pracovat na vládním projektu, z něhož vzešel Adam Braun, věděl jsem, že pracuji na něčem opravdu výjimečném. Adam je vlastně můj syn. Syn, kterého jsem stvořil bez potřeby plození. Možná jsem tehdy tušil, že je mým posledním dílem, mým odkazem tomuto světu, který se od mého dětství tolik změnil. Z lidí se stali roboti. Otroci vlastních potřeb. Otroci s okovy, které si sami nasadili a zahodili klíče. Patrně jsem chtěl stvořit něco tak úžasného, že to překoná veškeré mé představy. A podařilo se mi to. Stvořil jsem život. Skutečný život. Do jeho stvoření jsem vložil celou svou duši a zdá se, že nejen metaforicky. On je já a já jsem on. Jediné, co mu chybělo k tomu, aby se stal člověkem, byla láska. Skutečná láska. A on ji našel. Na rozdíl ode mě. A pokud je, jak vy říkáte, obyčejný stroj, je to stroj, který miluje. Tím pádem důkaz, že láska není jen lidským výmyslem, romantickým poblouzněním nebo chemickou reakcí. Láska nezná mezí. Milují lidé, zvířata, tak proč ne uměle vytvořené bytosti? Láska přece není omezená jen na lidské tělo. A pokud ano, není spravedlivá. Pokud Adam cítí a vnímá svět stejně jako my, je to tedy člověk. A jako člověk má svůj osud. Jeho cesta bude obtížnější o to, že si nebude pamatovat, že už jednou byl šťastný a zamilovaný. A milovaný. Ale já pevně věřím, že to, co kvůli nám ztratil, opět najde. Zaslouží si to.“ Diego byl tak ponořený do doktorova vyprávění, že si chvíli neuvědomil, že už domluvil. Pozorně ho poslouchal, a v hloubi duše věděl, že má pravdu. Jeho povolání už mnoha lidem život vzalo, a on 100 Ukázka elektronické knihy