Obloha se zatáhla v předtuše nekonečného, vytrvalého deště. Slunce již nikdy nevyjde. Nezůstalo mu nic. Jeho jediná šance na únik z náhlé samoty a prázdnoty ráže. 357 Magnum ležela pečlivě ukrytá ve spodním šuplíku jeho pracovního stolu v malém, útulném bytě, který po mnoho let nazýval domovem. Než však odejde, učiní ještě něco, co považoval za správné. Pomůže někomu, kdo si podle něj šanci zaslouží. *** „Nezdá se mi to bezpečné, doktore,“ prohlásil obezřetně Diego. „To ani není, můj příteli,“ upozornil ho vědec. Diego se zachmuřil. „Proč to tedy chcete udělat? Co pro vás znamená? Je to jen stroj.“ Vědec se smutně usmál. „Vám tak připadá?“ „Ne,“ připustil neochotně Diego. „Abych pravdu řekl, kdybych nevěděl, co je zač, považoval bych ho za slušného a sympatického člověka.“ „Tak vidíte,“ prohlásil vědec. „V čem se vlastně od něho lišíme? Vždyť i ty naše lidské emoce a pocity, s kterými se celý život radujeme i trápíme, jsou jen uměle vyvolané reakce a procesy. Možná jsme i my pouhé stroje. Svým způsobem, samozřejmě. Považujeme se za dokonalý vrchol stvoření, aniž bychom vlastně chápali, proč jsme byli stvořeni. Ať už je to však s tím filozofickým smyslem života jakkoliv, máme možnost ten život prožít, jak nejlépe umíme. A tu samou šanci 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279340