s t í n y
v i c h r o v s k é h o
k l á š t e r a
tra Zachariáše přivedla ne proto, aby zde zlo konal, nýbrž aby ho zastavil. Nezapomínejme, že oplývá vzácnými schopnosti, kterých si nesmírně cením.“ Zachariáš napjatě naslouchal protestům proti své osobě. Justusovi by nejraději zlomil ten jeho zprohýbaný prst. Pokud chtěl zjistit, co provedli jeho ženě, potřeboval se v klášteře udržet. Opat si odkašláním zjednal pořádek. „Věřte mi, že sdílím vaše obavy, bratři, proto dávám vyšetřovatelům ještě pět dní, aby nalezli vraha bylinkáře a odhalili, co se stalo Jeronýmovi a Řehořovi. Pokud do stanovené lhůty případ nevyřeší, otevřu jednání ohledně dalšího postupu. V krajní situaci povolám na pomoc místního poprávce. Pět dní, bratři, pak se poradíme co dál.“ Eustác vyšel z kapitulní síně dlouhým, rychlým krokem odměřujícím jeho rozčilení stejně jako cestu pod nohama. „Musel jim něco slíbit, aby je uchlácholil,“ vyprskl. „Pět dní! To je zatraceně málo.“ V rajském dvoře se posadil na okraj studny a netrpělivě poklepával prsty o kolena. Přes huňaté obočí sledoval mnichy proudící za arkádami křížovou chodbou, jako by hodnotil nevkusné divadelní představení. Zachariáš se pozastavil nad jeho výrazem. Čišela z něj nenávist, jakou by u mnicha nečekal. „Bylinkář příležitostně nosil lektvary do vesnice,“ pronesl zahloubaně. „Skutečně se domnívám, že bychom se do Šumného měli vypravit. Místní si třeba všimli něčeho podezřelého. Opat tu cestu posvětí. Dal nám nůž na krk, musí nám umožnit najít řešení.“ Zachariáš přikývl. Chtěl ve vesnici provést vlastní vyšetřování, navíc potřeboval co nejrychleji objasnit Dětřichovu vraždu. Nemohl si dovolit, aby Benedikt přizval 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279328
s t í n y
v i c h r o v s k é h o
k l á š t e r a
k případu poprávce. Rozložitý strážce pořádku by ho okamžitě poznal. Na druhé straně se obával, aby Eustác na jejich výletě nezjistil, že jeho pomocník pochází ze Šumného, a že tam dokonce žil s mladou dívkou. Se ženou, na jejíž vraždě se mohl on nebo někdo z jeho přátel podílet. Pokud to vyjde najevo, bude jeho krytí prozrazeno. Stála by smrt správce a riziko z ní plynoucí za to, aby zůstal utajen? Ráno bylo studené, až vzduch skoro jiskřil. Slehlou trávu okolo cesty zdobila jinovatka. Přízemní mráz jim dýchal na kotníky a ani cestovní pláště je nedokázaly ochránit před vlezlou zimou měnící jejich dech v obláčky páry. Eustác ještě ten večer po jejich rozmluvě získal od opata povolení k opuštění kláštera. Ihned po ranní mši vyrazili. Zachariáše na svažité cestě z Vichrova sžíraly obavy. Obyvatelé Šumného ho poznají. Sice se mezi lidmi příliš neukazoval, zdálo se však nevyhnutelné, aby na jeho život ve vesnici nikdo neupozornil. Eustác nasál chladný vzduch do plic a zakašlal. „Nejsem zvyklý na venkovní podnebí,“ vysvětlil s ústy zanořenými do rukávu, jako by snad za klášterní zdí panovalo jiné počasí. Zachariáš si přitáhl plášť těsněji k tělu a přidal do kroku. „Jak dlouho jsi nevyšel z kláštera?“ zeptal se svého společníka. Zuby mu drkotaly zimou. „Roky.“ „Měl bych se také připravit na to, že v následujících letech se budu stýkat výhradně s mnichy. Toto je pravděpodobně na dlouhou dobu moje poslední vycházka,“ nadhodil, ačkoli věděl, že Vichrov opustí, jakmile to půjde. „Slyšel jsem, že máš ve vesnici přítele. Opatova známého.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279328
s t í n y
v i c h r o v s k é h o
k l á š t e r a
Zachariáš přikývl. „Uchýlil jsem se pod jeho střechu, než mě přijal klášter.“ „Zastavíme se u něj, jestli chceš.“ Za zákrutou cesty vykouklo první stavení následované dalšími domky dosud skrytými za ohybem kopce. Přešli kamennou lávku přes potok, který protékal i klášterními pozemky, a Šumné se před nimi rozprostřelo jako na dlani. Roubené chalupy se šindelovými střechami rámovaly ušlapanou stezku vinoucí se až na náves. V jejím středu se tyčil malebný kostelík, který ostatní stavení převyšoval vysokou zvonicí zdobenou křížem. „Nejdříve zajdeme za kovářem. Slíbil jsem představenému, že ověříme, jestli si u něj někdo nepůjčoval koně. Chce potvrdit, co já dávno vím, a sice že Jeroným s Řehořem skutečně neutekli. Pěšky by se nikam nedostali. Jestli nebyli u kováře, tak jsou stále na Vichrově. Mrtví. Pak navštívíme místního bradýře kvůli bratru Dětřichovi.“ Zachariáš vnitřně zaúpěl. U kováře měsíce pracoval. Nemůže stanout na jeho prahu v mnišské kutně a tvářit se, že se neznají. „Myslíš, že bys za kovářem zašel sám? Opravdu bych chtěl pozdravit svého přítele. Na večeři se musíme vrátit do kláštera, a když se rozdělíme, zjistíme toho víc. Jonáš je bystrý člověk, třeba si všiml něčeho podezřelého.“ Eustácovo přikývnutí nestálo Zachariášovi ani za vítězoslavné pousmání. Tušil, že se správci hodí, když mu novic nebude čmuchat za zády. A Eustác mu to svým bezvýhradným souhlasem potvrdil. Zachariáš už nepochyboval, že je mnich do zločinu zapletený. Pozice správce klášterních záležitostí mu dávala nahlédnout do ledasčeho. Při vycházce za hradby Vichrova by měl navíc na novice dohlížet, zatímco on ho bez námitek propustil. 100
Ukázka elektronické knihy