la drobná stará žena, přistoupila ke Goldmundovi, zastínila si oči dlaněmi a pohlédla vzhůru na hosta. „Pozdrav tě Pánbůh,“ zvolal Goldmund, „a všichni milí svatí ať požehnají tvou dobrou tvář; už tři dny jsem nespatřil lidský obličej.“ Drobné staré ženské stvoření se na něho přihlouple dívalo dalekozrakýma očima. Goldmund jí podal ruku a její ruce přitom trochu pohladil. „Copak chceš?“ optala se nejistě. „Pozdrav Pánbůh ti chci říci, stařenko, a trochu si odpočinout a pomoci ti rozdělat oheň. A krajíčkem chleba, chceš-li mi nějaký dát, taky nepohrdnu, ale s tím není naspěch.“ Spatřil lavici přitesanou ke stěně, posadil se na ni, zatímco stařena krájela kus chleba chlapci, který teď s napětím a zvědavostí hleděl upřeně na cizince, stále ještě ovšem hotov se v každém okamžiku rozplakat a utéci. Stará ukrojila z bochníku ještě jeden krajíc a podala ho Goldmundovi. „Děkuji pěkně,“ řekl, „Pánbůh ti to zaplať.“ „Máš prázdné břicho?“ zeptala se žena. „To ne, je plné borůvek.“ „No tak jez! Odkudpak jdeš?“ „Z Mariabronnu, z kláštera.“ „Jsi kněz?“ „To ne. Žák. Na cestách.“ Podívala se na něho, zpola výsměšně, zpola přihlouple, a trochu potřásla hlavou na vyzáblém, vrásčitém krku. Nechala ho párkrát ukousnout a vynesla malého (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279320