la drobná stará žena, přistoupila ke Goldmundovi, zastínila si oči dlaněmi a pohlédla vzhůru na hosta. „Pozdrav tě Pánbůh,“ zvolal Goldmund, „a všichni milí svatí ať požehnají tvou dobrou tvář; už tři dny jsem nespatřil lidský obličej.“ Drobné staré ženské stvoření se na něho přihlouple dívalo dalekozrakýma očima. Goldmund jí podal ruku a její ruce přitom trochu pohladil. „Copak chceš?“ optala se nejistě. „Pozdrav Pánbůh ti chci říci, stařenko, a trochu si odpočinout a pomoci ti rozdělat oheň. A krajíčkem chleba, chceš-li mi nějaký dát, taky nepohrdnu, ale s tím není naspěch.“ Spatřil lavici přitesanou ke stěně, posadil se na ni, zatímco stařena krájela kus chleba chlapci, který teď s napětím a zvědavostí hleděl upřeně na cizince, stále ještě ovšem hotov se v každém okamžiku rozplakat a utéci. Stará ukrojila z bochníku ještě jeden krajíc a podala ho Goldmundovi. „Děkuji pěkně,“ řekl, „Pánbůh ti to zaplať.“ „Máš prázdné břicho?“ zeptala se žena. „To ne, je plné borůvek.“ „No tak jez! Odkudpak jdeš?“ „Z Mariabronnu, z kláštera.“ „Jsi kněz?“ „To ne. Žák. Na cestách.“ Podívala se na něho, zpola výsměšně, zpola přihlouple, a trochu potřásla hlavou na vyzáblém, vrásčitém krku. Nechala ho párkrát ukousnout a vynesla malého (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279320
opět na slunce. Pak se zvědavě vrátila a zeptala se: „Víš něco nového?“ „Ne moc. Znáš pátera Anselma?“ „Ne. Co je s ním?“ „Je nemocný.“ „Nemocný? Musí umřít?“ „Nevím. Má to v nohách. Nemůže dobře chodit.“ „Musí umřít?“ „Nevím. Možná.“ „Dobrá, tak ho nech umřít. Musím uvařit polévku. Pomoz mi naštípat třísky.“ Podala mu jedlové poleno, pěkně u ohniště proschlé, a nůž. Štípal třísky, tolik, kolik chtěla, a díval se, jak je vkládá do popela a sklání se nad ně a kvapně fouká, až vzplanuly. Podle přesného, tajemného řádu pak na oheň kladla dřevo, jedlové a bukové, oheň v otevřeném ohništi jasně plál, a do plamenů posunula velký černý kotel, který visel na začouzeném řetězu z komína. Goldmund na její příkaz donesl ze studánky vodu, nasbíral krajáč smetany, usedl v přítmí plném dýmu, díval se na hru plamenů a jak se nad nimi v rudých pablescích zjevuje a ztrácí kostnatá, vrásčitá stařenina tvář; odvedle, za dřevěnou stěnou, slyšel, jak se tam kráva rýpe v jeslích a trká rohy. Velice se mu to líbilo. Lípa, studánka, plápolání ohně pod kotlem, frkání a přežvykování krávy a její tupé narážení o stěnu, polotemná jizba se stolem a lavicí, pobíhání té drobné stařeny, to všechno bylo krásné a dobré, vonělo potravou a mírem, lidmi a teplem, domovem. Byly tu i dvě kozy, a od staré se dověděl, že vzadu mají i chlívek pro vepře (100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279320
a ona sama že je sedlákovou bábou, prabábou toho klučiny. Ten se jmenoval Kuno, chvílemi přicházel dovnitř, a i když nepromluvil ani slůvka a pokukoval trochu bojácně, přece jen už neplakal. Přišli sedlák a jeho žena, byli velmi překvapeni, když našli doma cizince. Sedlák už chtěl začít spílat, nedůvěřivě odtáhl mladíka za ruku ke dveřím, aby se mu podíval do tváře při denním světle; pak se zasmál, poplácal ho dobrácky po rameni a pozval k jídlu. Posadili se a každý si namáčel chleba do společné mísy s mlékem, až zůstal mléka jen malý zbytek a sedlák ho dopil. Goldmund se zeptal, zda smí zůstat do zítřka a přespat pod jejich střechou. Ne, prohlásil muž, na to nemají místo; ale venku že leží všude dost sena, že už si nějaké lože jistě najde. Selka měla malého u sebe, hovoru se neúčastnila; avšak při jídle se její zrak zvědavě zmocňoval mladého cizince. Jeho kadeře i pohled ihned na ni zapůsobily a pak se zalíbením postřehla jeho hezký bílý krk, ušlechtilé hladké ruce a jak jimi krásně a uvolněně pohybuje. Urostlý a vznešený cizinec je to a tak mladý! Co ji však nejvíc upoutávalo a vzbuzovalo její lásku, byl cizincův hlas, ten tajuplně zpěvný, vroucně vábný, jemně lákající mužský hlas, který zněl jako laskání. Byla by ráda tomu hlasu ještě dlouho naslouchala. Po jídle odešel sedlák pracovat do chléva; Goldmund vyšel z domu, umyl si u studánky ruce a posadil se na její nízký okraj, aby se ochladil, a naslouchal vodě. Seděl nerozhodně; neměl tu už co pohledávat, a přece mu bylo líto, že by už zas měl odejít. Vtom vyšla ven selka (101)
Ukázka elektronické knihy