98
DOBA OSVÍCENSTVÍ
markytánka aneb Je mír (1797), která se dávala v Praze v roce 1796 německy a v únoru 1797 se konala česká premiéra. Později Henslerovu hru zpracovanou dle Ch. H. Spieße (s hudbou Wenzela Müllera) Die zwölf schlafenden Jungfrauen (1797) přeložil básník a překladatel Josef Doucha (1799–1827) pod titulem Dvanáct spějících panen (premiéra 1827). Doucha působil ve dvacátých letech jako herec v českých hrách ve Stavovském divadle. K hojně překládaným divadelním kusům patřily i zpěvohry a činohry Schikanederovy. Je známo, že se v divadle U Hybernů např. hrály tři hry Perinetovy, už jmenovaná Čarodějná citara též jako Kouzedlná citara aneb Fagotista (1793), Hlava bez muže (1799) a Picichy aneb Druhý díl Čarodějné citary (1804), dále Schikanederova hra Oba Antonínové (1796, orig. Die beiden Antone) a také Don Juan aneb Kamenný host (1797, orig. Don Juan oder Der steinerne Gast, 1783) od Karla von Marinelli. Vídeňská tvorba inspirovala i začínající české drama, což je patrné na pohádkových hrách Klicperových (Jan za chrta dán aj.) i Tylových (Strakonický dudák aj.). Dokonce i později, kdy už vznikaly také původní české hry, byl v nich patrný duch a styl her oblíbených v pražském německém divadle, které zase bylo spjato s divadlem vídeňským. České vlastenecké hry měly často blízko k tehdy módním rytířským hrám, které od devadesátých let 18. století začaly zaplavovat i české jeviště. Ve Vlastenském divadle se už v roce 1792 dávala hra Frydrych rakouský aneb Věrnost českého národu „dle němčiny pana Ifflanda vzdělaná od Václava Tháma“ (tiskem Praha 1792). Činohru Friedrich von Österreich (1791) složil Iffland ke korunovační slavnosti císaře Leopolda II. a jejím předmětem byla oslava arcivévody Friedricha V. Iffland použil historické prameny, ale události zabírající řadu let spojil do jednoho časového rámce. Thám v překladu řadu scén a výstupů originálu vynechal a leckteré dialogy značně zkrátil. Jména některých osob změnil, mj. jméno českého pána, který se u Ifflanda jmenuje Heinrich Ptarsco, což má být Hynek Ptáček z Pirkštejna. Také v ději nadsadil zásluhy českých pánů, zvláště Prokopa z Rabštejna, ve shodě s titulem Věrnost českého národu. Thámovou úpravou děj získal, ale překlad je chatrný a místy bez německého textu nesrozumitelný. V rámci obliby rytířských kusů se také dostal roku 1795 na českou scénu Goethův Clavigo (orig. 1774), buď v překladu Thámově, nebo Šedivého. Od roku 1793 do zániku scény U Hybernů uvedlo Vlastenské divadlo nově dalších více než šedesát českých her, z valné části překladů. Textů se však zachovalo pouze pět (dvě rytířské hry, jedna loupežnická veselohra a dvě kasperliády), z nichž pouze jeden je relativně samostatný, všechny ostatní spočívají na německých předlohách. Všech pět přeložil nebo napsal herec Prokop Šedivý (1764 – před 1810), který se podepisoval „skladatel her při Vlastenském Pražském divadle“. Celkem Šedivý napsal nebo přeložil přes třicet her, z nichž osm vyšlo tis-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279279
DOBA OSVÍCENSTVÍ
99
kem. Těžiště jeho tvorby tvoří rytířské hry, lokální frašky a kasperliády. S výjimkou dvou pražských lokálních frašek, obou veselých her se zpěvy o dvou jednáních, Masné krámy aneb Sázení do loterye (1796) a Pražští slád ci aneb Kubíček dostane za vyučenou (1819, premiéra 1795), které jsou z jeho her nejsamostatnější, i když vznikly podle vzoru vídeňských frašek, jde o překlady či adaptace z němčiny. Rovněž jeho teoretická úvaha o poslání divadla Krátké pojednání o užitku, kterýž ustavičně stojící a dobře spořádané divadlo způsobiti může (1793), která byla první teoretickou prací o divadle napsanou v češtině a byla dlouho považována za vlastní práci Šedivého, je volnou obměnou Schillerova pojednání Die Schaubühne als moralische Anstalt betrachtet, resp. jeho původní varianty, přednášky Was kann eine gute ste hende Schaubühne eigentlich wirken?, přednesené roku 1784 v Mannheimu a vytištěné roku 1787. Později ji pod titulem O mravním poslání divadla (1955) znovu vydal a vysvětlivkami opatřil Pavel Eisner. Vlastenecká rytířská hra ve čtyřech jednáních Hrabě a rytíř Milislav aneb Tepličtí kováři, vydaná tiskem s údajem „sepsaná od Prokopa Šedivého“ (1800, premiéra 1793 s titulem Rytíř Milislav aneb Děvče z kovárny), také není původní, ale podle Jana Máchala je adaptací veselohry Liebhaber und Nebenbuhler in einer Person, jejímž autorem je Friedrich Julius Wilhelm Ziegler (1759–1827) a která vyšla ve Vídni roku 1790. Stejná německá předloha později inspirovala rovněž libreto k opeře Alberta Lortzinga (1801–1851) Der Waffenschmied (1846), jak na to upozornil František Adolf Šubert. Veselohra Přijdeš mi tak, přijdu ti tak byla překladem hry Kommst du mir so, so komm ich dir so, vydané v Lipsku roku 1784. Jejím autorem byl Johann Christian Bock (1724–1785). Veselohra Krystofek a Mar kytka (1799) spočívala na vídeňské veselohře Johanna Friedela (1751–1789) Christel und Gretchen (1785). Třidcetiletý abecedář (1792) odpovídal burleskní frašce Taddirl, der 30jährige ABCSchütz od Karla Friedricha Henslera. „Veselá hra ve třech jednáních podlé staré rozprávky vypracovaná“ Lesní duch aneb Uhlíři v dubovém oudolí (tiskem 1799) byla adaptací Henslerovy loupežnické hry, poplatné Schillerovým Loupežníkům a napsané podle bavorské pověsti, Der Waldgeist oder Die Kohlenbrenner im Eichthale (1795). Veselohra Dědek, aneb Padesátiletá svatba (1793) už titulem poukazuje na Henslerovu veselohru Der Großvater oder die fünfzigjährige Hochzeitsfeier a Statečná dívka měšťanská (1796) odpovídá hře téhož autora Das tapfere Wienermädchen (1787). Smutnohra Ignáz de Castro (1791) připomíná rytířskou hru Ignez de Castro, jejímž autorem je Julius von Soden a byla vydána roku 1784 v Mnichově. Je známo, že ji také upravoval herec a dramaturg Wahrovy společnosti Christoph Ludwig Seipp. Šedivý – jak už bylo zmíněno – také překládal a dramatizoval německé povídky. Kupříkladu „zčeštil a zpracoval“ cizokrajnou povídku Ma ran a Onyra. Amerikánský příběh, kterýž se stal, když čtvrtý díl světa, Amerika nalezena byla a Španělé a Angličané z žádosti nabytí velikého bohatství Indiány na křesťanskou víru obraceli. Německý originál od nejmenovaného spisovatele
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279279
100
DOBA OSVÍCENSTVÍ
vyšel v Lipsku a ve Vídni roku 1790. V. M. Kramerius ve svých c. k. vlastenských novinách (1791, č. 34) propagoval český překlad takto: „Tento spis jest malý román neb příběh dvou zamilovaných, totiž jednoho Amerikána a jedné rozené Angličanky, v kterémž se všecko v čisté české řeči vypravuje, a k velikému také užitku oněm sloužiti může, kdož nyní vypracováním podobných spisů se obírají.“ Podle tohoto Krameriova prvního vydání z roku 1791 později prózu Maran a Onyra přepsal a upravil Vincy Schwarz (Praha: Toužimský a Moravec, 1940). Šedivý využíval jako podklady pro divadelní hry také povídky, např. smutnohra Olivie Amenuti a hrabě Manert (1790/91) se zakládá na Spießově povídce Olivie Amenuti, kterou Šedivý přeložil do češtiny, autorem německé dramatizace byl Johann Jakob Christian von Reck (1756–?). Také činohra Zuzana aneb Vysvobození krále Václava z vězení (1792) vznikla dramatickým zpracováním povídky Johanna Friedricha Ernsta Albrechta Frau Susanne vom Bade, Kaiser Wenzels Retterin und Geliebte (1790). Poslední z tištěných her Šedivého byl překlad dramatu Christiana Augusta Vulpiuse Tankred, Herzog von Apulien oder Liebe und Freundschaft. Český překlad činohry v pěti jednáních Tankred, vývo da apulský, anebo Láska a přátelstvo, inscenovaný roku 1793, byl vydán tiskem až v roce 1800. Hra charakteristicky reprezentovala celou řadu rytířských her, jejichž děj se spřádal kolem pomlouvačné dvorské intriky. Na Šedivého pak navázal dramaturg českých představení ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Členem hereckého souboru Boudy byl i dramatik Vincenc Hafner (též Vincencius Haffner, kolem 1765 – po 1812), který nesporně pro české jeviště upravil šest her známých jen podle titulů a přeložil sentimentálně mravoličnou jednoaktovku Die dankbare Tochter (tiskem 1773) Paula Weidmanna pod názvem Vděčná dcera. Měla českou premiéru asi v sezóně 1786/87 a tiskem vyšla v roce 1787. Originál pochází z roku 1773 a motivem dětí, obětujících se ku prospěchu rodičů, i chválou osvíceného panovníka připomíná hru Odběh lec z lásky synovské. Hafner v předmluvě uvádí, že „přeložení jest v sprostné, však čisté řeči, tak jakž na ten čas způsob mluvení a věc při počátku uvádění českých her toho vyhledává; a máť se za to, že ono za příklad mnohým […] sloužiti může“. Překlad má však řadu nedostatků, např. překladatel nelogicky převádí do češtiny německý člen, o stylistické stránce nemluvě. Překlady či adaptace z němčiny byly i další Hafnerovy hry, např. veselohra Dcera bratra Filipa (asi 1786/1787) spočívala na anonymní německé veselohře Die Tochter des Bruder Philipps, vydané roku 1771 v Lipsku. Častěji však Hafner překládal či adaptoval dramatiky rakouské, kupříkladu k veselohře Krejčí a jeho syn (asi 1786–1787) mu poskytl látku sekretář hraběte Chotka ve Vídni, významný národohospodář a sekretář Ökonomisch-Patriotische Gesellschaft in Prag, rodák z Berouna (Beraun) Franz Fuß (1747–1805) hrou Der Schneider und sein Sohn. Ein Lustspiel (tiskem 1775). Veselohra Stará láska nezrzaví (asi 1786–1787)
Ukázka elektronické knihy