„To nemáme na oficiálním seznamu otázek,“ namítne Jenny. „Mělo by to na něm být,“ odsekne Karel. „Manželství bez jazyka nefunguje.“ Manželství nefunguje ani s jazykem, chce se mi odpovědět. V tomhle kontextu mi to ale nepřijde jako mistrovský tah. „Není na nás, abychom o tom rozhodovali,“ praví Jenny. „Můžete se postavit na hlavu,“ trvá na svém Karel, „ale já odsud neodejdu, dokud se to nedozvím. Jakým jazykem spolu mluvíte?“ „Já už jsem uklidila zápisky, Karle,“ oponuje Jenny. „Jakým jazykem spolu mluvíte?“ opakuje Karel. „Podkopáváte moji autoritu, Karle,“ namítá Jenny. „Jakým jazykem spolu mluvíte?“ opakuje Karel. „Jazykem lásky.“ Teď promluvila Tamara. Pohrdavě a bez výrazného přízvuku. A téměř vítězoslavně k tomu dodá: „Od božího rána do pozdního večera.“ A zase skoro beze stopy přízvuku. Musela se asi pořádně šprtat. I když si nejsem jistý, jestli ví, co vlastně vykládá. Pracovní sešity jsou plné vzorových vět a nic neříkajících hlášek. How are you? How long have you been picknicking? Nebo že by to fakt věděla? „Tak už půjdeme, Karle?“ ptá se Jenny. Karel něco žvýká. Alespoň teda čelist mu jede nahoru dolů. „Dobře,“ řekne. „Dobře.“ A obrátí se ke mně. „Poslední věc, pane Seebregsi. Tvrdil jste, že jí pomůžete najít práci?“ Přikývnu. „Ve kterém odvětví, jestli se můžu zeptat?“ „V belgické kinematografii,“ odpovídám. „V belgické kinematografii?“ ptá se Karel. Přežvykování přejde do úšklebku. „Tu znám jako svoje boty,“ říkám. „Tak nám dejte vědět, jestli z toho něco bude,“ praví Karel. „Volat nám nemusíte. Zeptám se vás na to při příští návštěvě.“ „A to bude kdy?“ ptám se. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278900
„To může být kdykoliv,“ odpovídá Karel. Dívá se na Tamaru. „A od božího rána do pozdního večera.“ Pak se otočí a odejde z místnosti. Je slyšet, jak sbíhá ze schodů. Člověk na útěku by nedělal menší kravál. Člověk při zteči taky ne. My tři čekáme, až ten dupot pomine. „Nedělejte si prosím z Karla těžkou hlavu,“ pronese nakonec Jenny tlumeným hlasem. „Není to pro něj jednoduché. Má nervy nadranc. S dětmi ze dvou předchozích manželství.“ Nevyžádaně mně i Tamaře na rozloučenou stiskne ruku. „Myslí to lépe, než to působí.“ Ruku má překvapivě studenou a suchou. „Jenny!“ Karel stojí pod schody a řve. „Už jdu!“ volá Jenny z plošinky schodů, kliku od dveří ještě pořád v ruce. „Jo a,“ řekne, pustí kliku a znovu vejde do místnosti, „ještě jsem se zapomněla zeptat na jednu věc. Znáte tohohle muže?“ Vytáhne z kabely fotku a ukáže mi ji. Je na ní Vandessel. Prohlížím si ji dost dlouho, aby to vypadalo přesvědčivě. „Ne,“ odpovím. „Nikdy jste ho neviděl?“ ptá se Jenny. „Ne,“ odtuším. „Jen se ptám,“ řekne Jenny. „Jen tak.“ Opatrně zase fotku zastrčí do kabely. „Kdo to je?“ zajímám se. „Jenny!“ řve Karel mimo obraz. „To ještě nevíme,“ odpovídá Jenny, „vyšetřování je v plném proudu.“ „Jenny!“ řve Karel. „Proboha, Karle! Už jdu!“ volá Jenny naštvaně. Hned se zase otočí k nám, klidně a přátelsky. „Nedělejte si příliš starosti. Pohovor proběhl všeho všudy prima. Brzkému sňatku nestojí v cestě v podstatě nic.“ Sepne studené suché dlaně a jako nadšená školačka je pozvedne k ústům. „Jéminkote… Svatba, svatba! To je vždycky tak mimořádná věc, nemyslíte?“ „Jenny!“ „Už jdu!“ zařve Jenny a znovu se obrací směrem ke schodům. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278900
*** Pak se zase otočí ke mně. Pohled se jí změní. Teď přijde opravdový protiúder. Ne od něj. Od ní. Kontrolor od sociálky nechodí nikdy sám. „Váš otec musí být šťastný, že se toho ještě dožil,“ praví Jenny. Měkce, účastně, s hlavou nakloněnou. „Jenny!“ řve Karel. „Už pojďte!“ Jenny mu neodpovídá. Dívá se na mě. Jako se chirurg dívá na křečovou žílu. Točí se mi z toho hlava. Teprve teď cítím, o kolik mě tenhle výslech připravil energie. Lapili mě do sítě. Už nebojuju, už se nebráním. Už si nedokážu nic vymyslet. „Můj otec?“ ptám se. „Včera jsme ho s Karlem navštívili,“ přikývne Jenny přívětivě. „Pozdravuje vás. Prý vás už příliš dlouho neviděl.“ „To je pravda,“ říkám. Musím se držet, abych té ženské nedal hlavičku. S ohledem na sílu, která ve mně zbyla, by si ještě mohla myslet, že ji chci políbit. „Těší se na setkání s vaší snoubenkou,“ prohlásí. „Můj otec o Tamaře ví?“ „Všechno jsme mu o ní pověděli,“ říká Jenny. „Chudák ještě vůbec nebyl v obraze.“ Cítím, jak se mi hýbou ústa. „Měli jsme v plánu se u něj tento týden zastavit. Abychom mu tu velikou novinu oznámili.“ „Uj. Tak to mě upřímně mrzí, že jsme vám zkazili moment překvapení.“ „Jenny!“ „Už jdu!“ zařve Jenny, ale vůbec se přitom nenakloní ke schodišti. Dále mě podrobuje chirurgickému pohledu. Tón jejího hlasu znovu klesne. „Ale nedělejte si starosti,“ řekne a tentokrát se skutečně vydá na ústup od dveřního otvoru a jako vzdalující se anděl smrti v kalhotové sukni a s příliš velkou kabelou přívětivě konejšivým hlasem dodává: „Váš otec mě požádal, ať vám vyřídím, že je z toho v sedmém nebi. Očekává vás i Tamaru s otevřenou náručí. Pozdravujte ho od nás. Na shledanou. Na shledanou!“ 105
Ukázka elektronické knihy