97
louis l’ amour • varovný výstřel
Conagher, ale zajímala ho místa víc na východ a západ, kde se nabízela řada vhodných úkrytů. Pak sáhl po pušce, a sotva na ni vložil ruku, Conagher si přitiskl pažbu své zbraně k rameni. Opřel se tváří o dřevo pažby a pečlivě zamířil. Stiskl spoušť v okamžiku, kdy Parnell vytahoval pušku z pouzdra. Viděl, jak se Parnellův kůň postavil na zadní a začal vyhazovat, protože ho vyděsil hluk výstřelu, který se odrážel mezi kopci a skalami. Conn hned couvl, vstal a rozběhl se ke svému koni. Nasedl a popojel o kousek dál, kde se smekl ze sedla a zalehl na hřebeni tak, aby mu zpoza jednoho z keřů koukaly jenom oči, a takto skrytý se díval, co se děje dole. Parnell se zvedal ze země a řval, jako by se pomátl. Jeho kůň odběhl o několik kroků dál a Parnellův společník jel pro něho. Šéf party z ranče Pět se shýbl, aby sebral pušku, tu však Conagher znovu vypálil a kulka z jeho zbraně vyhodila gejzír písku jen kousek od Parnellovy ruky. Psanec odskočil zpátky tak rychle, že se překotil a znovu upadl. Conn okamžitě vystřelil podruhé, takže písek vyprskl Parnellovi do obličeje; zamířil znovu a střela dopadla před Parnellova koně právě ve chvíli, kdy se druhý jezdec natahoval po otěži. Vylekaný kůň, kterého zřejmě škrábla odražená kulka prvního výstřelu, se dal na útěk. Mladý jezdec své zvíře otočil a vrátil se k Parnellovi, jemuž nabídl svůj třmen. Ve chvíli, kdy předák ranče Pět zvedal nohu a chystal se ji vsunout do třmene, Conagher chladnokrevně vypálil a dopadnuvší kulka rozhodila písek pod koňským břichem. Kůň prudce vyrazil vpřed a Parnell s botou zachycenou ve třmenu znovu padl do písku a poplašený kůň ho vlekl pět či šest metrů, než se jezdci podařilo zvíře uklidnit natolik, aby mohl Parnell nasednout.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278885
98
louis l’ amour • varovný výstřel
Conagher se posadil, kontroloval pohledem okolí, a přitom doplňoval střelivo do zásobníku pušky. Když neviděl nic znepokojivého, klidně vstal, vrátil se ke svému zvířeti a vytáhl se do sedla. Ještě jednou přeběhl zrakem blízké i vzdálenější okolí, a zahlédl koně nesoucího dva jezdce, který už se stačil dostat tak daleko, že se ocitl mimo dostřel pušky. Conagher pracoval až do soumraku a honil zatoulaná dobytčata zpátky k horám. Jakmile se jednotlivá stádečka dostala do kaňonů, v nichž tekly potoky a rostla tam spousta trávy, vyžadovalo by ďábelskou námahu všechny je shromáždit do jednoho stáda a odehnat pryč. A dobře věděl, že zlodějům dobytka těžká práce nevoní a příliš se do ní nehrnou. Dlouho po západu slunce se vydal na zpáteční cestu, takže na dvůr ranče dojel až k půlnoci. Ve stínech u domu se něco pohnulo a ze skrytu vyšel na dvůr Seaborn Tay. „Už jsem o tebe měl strach, hochu. A tvůj kůň vypadá pěkně uondanej, k smrti unavenej.“ Conagher sesedl, odsedlal koně a šel si chytit jiného. Mezitím rančerovi vysvětloval, co se přihodilo, a nakonec dodal: „Možná jsem jim dal dost jasně vědět, že to nebude žádná sranda. Třeba jim zajde chuť na dobytek z vašeho ranče.“ „Těmdle ne,“ zavrtěl Tay hlavou. „Smokeovi Parnellovi určitě ne.“ „No, tak dostali varování. Teďka už půjdou po krvi. Měl byste na ně bejt připravenej.“ Conagher odešel do kuchyně a unaveně klesl na židli. „Vyjedu zas ven, do pastvin… Někde se tam uložím a počkám si na ně.“ Jedl pomalu, vychutnával každé sousto, a ani si neuvědomoval, že mnoho hodin nepolkl ani kousek jídla. Ale cítil, jak má únavou ztěžklé svaly. Potřeboval se vyspat,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278885
99
louis l’ amour • varovný výstřel
nesmírně ho lákala vyhlídka na pořádný spánek, jenže dnes spustil něco, co se ještě nějakou dobu nezklidní. „Potřebujem chlapy,“ řekl Tay. „Nemůžeš todle všecko zvládnout sám. Leggett je starej a McGivern… No, ten se nejspíš nechá zabít. Bojím se, že na to bude zbytečně moc tlačit.“ „To nechte na mně. Vy byste měl držet ranč. Já se projedu kolem a zkusím jim to trochu připepřit.“ Náhle mu svitlo v očích. „Napadlo mě, kde by se dal najít schopnej chlap. Je to trochu risk, ale stálo by to za to.“ Když vyšel z domu, zamířil do čeledníku a tam zatřásl Johnnym McGivernem a probudil ho. „Jak by se ti líbilo projet se takovejch osmdesát nebo sto kiláků?“ „Kam?“ Conagher se posadil na lavici a vysvětlil mu trasu. „Týdle cesty se drž. Nepokoušej se jet nějakou zkratkou, v tom kraji žádný nejsou. A měj oči na stopkách kvůli indiánům… Možná tam budou, možná ne. Chlap, kterýho potřebujeme, tam loví kožešiny – jmenuje se Chip Euston. Nemám tušení, jestli bude chtít přijet, ale kdyby jo, tak se vyrovná třem těm zlodějskejm vagabundům.“ Když Johnny McGivern odjel na cestu, která se vyhýbala všem městům, Conn se vydal směrem, z něhož podle jeho očekávání mohli přijet chlapi z party Pět. Když už měl za sebou kus cesty, sjel ze stezky, vylezl na hřeben návrší, odkud se mohl rozhlížet a naslouchat, a tam se uložil. Víc věřil svému koni než vlastním smyslům. Záměrně si vybral mustanga, který se narodil v horách a ještě před několika měsíci běhal po prérii jako divoký tvor. Potřeboval mít lekavého koně… Ten uslyší každičký zvuk. Koně koneckonců vidí i slyší lépe než kterýkoli člověk. Pořádně se prospal, pak se probral, aby se rozhlédl a zaposlouchal do nočního ticha, a potom zase odplul do dřímoty. I za denního světla byl kraj stejně prázdný, nevi-
Ukázka elektronické knihy