MARGUERITE KAYEOVÁ
spojení mezi sestřenkou Rebekou a Královnou mincí.“ Beky ta zpráva zklamala. „Bylo by pro sestřenku Rebeku přijatelné, kdyby se na hraní karet alespoň dívala?“ „Pomohlo by vám to?“ Když souhlasila, Luca se rozzářil. „To by možná šlo zařídit.“ „Výborně. Ze všeho nejdřív ale musím obstát dnes večer.“ Luca přikývl. „Žádné dvojrole. Už jsem vám řekl, že jste výjimečná, slečno Wickesová?“ „Tolikrát, že vám to začínám věřit.“ „To doufám,“ natáhl Luca ruku, aby jí odhrnul neposlušnou kadeř z čela. „Protože je to pravda.“ Na muže měl řasy příliš dlouhé a černé, sluneční paprsky se mu odrážely ve vlasech. Z jeho blízkosti se Beky kroutily všechny vnitřnosti a nemohla od něj odtrhnout pohled. Žár, který měl v očích, v ní zažehl touhu ucítit jeho rty na svých. Byl tak blízko. Stačilo by se jen trochu naklonit a byla by v jeho náručí. Věděla, že by ji políbil. Jenomže byl bílý den a ona měla na sobě šaty sestřenky Rebeky. Vyskočila z lavičky. „Ještě jste mi neřekl, jak se vám líbí mé šaty, bratránku Luco.“ Čekala, oči cudně sklopené, ruce jednu ve druhé před sebou a modlila se, aby na její hru přistoupil. A on to konečně udělal. Vstal a uklonil se jí. „Nesmírně vám sluší, sestřenko Rebeko.“ Ke svému uvedení do benátské společnosti si Rebeka oblékla bílé šaty, hedvábné spodní šaty, bílé hedvábné punčochy a stejně sněhově bílé střevíce. Přes ramena měla přehozenou tu nejjemnější kašmírovou šálu a na rukou dlouhé rukavičky. Pod Isabeliným 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278859