MARGUERITE KAYEOVÁ
spojení mezi sestřenkou Rebekou a Královnou mincí.“ Beky ta zpráva zklamala. „Bylo by pro sestřenku Rebeku přijatelné, kdyby se na hraní karet alespoň dívala?“ „Pomohlo by vám to?“ Když souhlasila, Luca se rozzářil. „To by možná šlo zařídit.“ „Výborně. Ze všeho nejdřív ale musím obstát dnes večer.“ Luca přikývl. „Žádné dvojrole. Už jsem vám řekl, že jste výjimečná, slečno Wickesová?“ „Tolikrát, že vám to začínám věřit.“ „To doufám,“ natáhl Luca ruku, aby jí odhrnul neposlušnou kadeř z čela. „Protože je to pravda.“ Na muže měl řasy příliš dlouhé a černé, sluneční paprsky se mu odrážely ve vlasech. Z jeho blízkosti se Beky kroutily všechny vnitřnosti a nemohla od něj odtrhnout pohled. Žár, který měl v očích, v ní zažehl touhu ucítit jeho rty na svých. Byl tak blízko. Stačilo by se jen trochu naklonit a byla by v jeho náručí. Věděla, že by ji políbil. Jenomže byl bílý den a ona měla na sobě šaty sestřenky Rebeky. Vyskočila z lavičky. „Ještě jste mi neřekl, jak se vám líbí mé šaty, bratránku Luco.“ Čekala, oči cudně sklopené, ruce jednu ve druhé před sebou a modlila se, aby na její hru přistoupil. A on to konečně udělal. Vstal a uklonil se jí. „Nesmírně vám sluší, sestřenko Rebeko.“ Ke svému uvedení do benátské společnosti si Rebeka oblékla bílé šaty, hedvábné spodní šaty, bílé hedvábné punčochy a stejně sněhově bílé střevíce. Přes ramena měla přehozenou tu nejjemnější kašmírovou šálu a na rukou dlouhé rukavičky. Pod Isabeliným 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278859
BENÁTSKÁ ROMANCE
přísným dohledem jí komorná jménem Chiara poprášila tvář a ramena rýžovým práškem a neposlušné vlasy vyčesala do pevného uzlu za pomoci tolika vlásenek, až ji z toho bolela hlava. Kolem krku měla bílou stuhu s jedinou bílou gardénií. „Vypadám jako duch,“ řekla Isabele. „Je škoda, že máš tak výraznou barvu očí,“ pronesla komtesa. „Budeš si muset dávat pozor, abys měla stále sklopený pohled.“ Strach, který v Beky pomalu narůstal už od rána, začínal získávat navrch. Jak se blížila hodina, kdy měla vystoupit na veřejnost, začala se její sebejistota drolit. Z obavy, aby si nepotřísnila rukavičky jídlem, toho u večeře moc nesnědla, ačkoli si říkala, že i to je vlastně součástí role sestřenky Rebeky. Takhle bledá dívka musí přinejmenším hladovět. Přemýšlela, co si asi Brunetti pomyslí o její ztrátě chuti k jídlu, nebo co si budou šuškat ostatní sloužící, že si během jídla s nikým nepovídá. „Má sestřenka Rebeka je trochu nesvá,“ prohlásil Luca, jako by jí četl myšlenky, když majordomus sklízel její nedotčený talíř. „Je dnes pozvaná ke komtese Albrizzi.“ „Úžasná žena,“ poznamenal Brunetti. „Ale jsem si jistý, že signorina Wickesová na ni udělá ten nejlepší dojem.“ Jenže zatímco čekala na přistavení gondoly, měla signorina Wickesová co dělat, aby se úplně nezhroutila. Komtesa vypadala ve své uhlově černé toaletě z hedvábí a krajky a se závojem zahalujícím jí tvář majestátně i děsivě zároveň. Dokonce i Luca působil ve formálním oděvu a s hladce sčesanými vlasy jako hrabě až do poslední nitky. S jeho pomocí Beky nastoupila a potlačila zachvění. Uvnitř byla jen dvě místa pro dámy a celé město 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278859
MARGUERITE KAYEOVÁ
zahalené do tmy vypadalo docela jinak než ve dne. Beky sevřela ruce v klíně a naslouchala jemnému šplouchání vln. Netrvalo dlouho – Beky toho skoro litovala – a přistáli u jiného paláce. Když měla vstát, zaváhala, protože se náhle začala bát, že jí nohy vypoví službu. „Rebeko, jsi připravená?“ zeptala se komtesa. A Beky se náhle rozpomněla. Jak jen mohla zapomenout? Takhle se přece cítila pokaždé, než vyšla na jeviště. Úplně pokaždé. A stejně tak zapomněla, že hned, jak vstoupila do světel a mezi kulisy, její strach se rozplynul jako mlha v ranním slunci, a stejným způsobem se i Beky ztratila v roli, kterou měla zahrát. „Jsem, teto Isabel.“ Beky vstala a přitáhla si plášť těsněji k tělu. „Děkuji, bratránku Luco,“ zašeptala, když jí pomohl na břeh. V oknech prvního patra paláce se svítilo a ve dvou koších po obou stranách dokořán otevřených vstupních dveří plápolal oheň. Luca nabídl rámě matce a vrhl ustaraný pohled na Beky. Všimla si toho, ale neodpověděla na něj. Mlčky je následovala s rovnými zády, hrdě zvednutou hlavou a sklopeným pohledem. Komtesa Albrizzi byla v Benátkách známá jako Madame de Staël. Byla dostatečně moudrá na to, aby se zasadila o anulování svého prvního nešťastného manželství a přivdala se do jedné z nejstarších a nejurozenějších rodin v Benátkách. Milovala umění a umělce, a tak se stala jejich zapálenou patronkou. Podle některých až příliš zapálenou. Od smrti jejího druhého manžela uplynulo šest let, takže měla jako dlouholetá vdova nárok věnovat svou přízeň, komu chtěla. Podle klepů, o kterých 100 Ukázka elektronické knihy