Pětice v nahrávacím studiu dokončila píseň. Muž u klavíru se obrátil k Thiesovi a zvukaři a tázavě pokrčil rameny. Thies stiskl knoflík dorozumívacího zařízení. „Všechno v pořádku,“ řekl. „Půjdeme se najíst.“ Thies vstal a obrátil se ke Klausovi. „Půjdeš s námi do kantýny?“ Thies představil Klause jako Theova nevlastního syna. „Já si Thea Ungera velice vážím,“ řekl Alex Kortenbach. Seděli vedle sebe u stolku v kantýně. Kortenbach sáhl do tašky pro malou stříbrnou dózu a vyňal dvě tabletky. „Zase do sebe něco házíš?“ ušklíbl se zvukař. Alex se podíval na Klause. „Chronická choroba,“ řekl. „Díky vašemu nevlastnímu otci teď aspoň vím, že na to neumřu.“ „Vy přece bydlíte u Guste Kimrathové,“ uvědomil si Klaus. Alex přikývl. „Díkybohu mě ještě nemá dost.“ Klaus teď věděl, kdo Alex je. Mladý muž, v jehož těle lékaři z nemocnice pro tropické choroby prokázali arzen. Loni v listopadu našel Rudi dva pokoje v jedné poloviční ruině na rohu ulic Hofweg a Uhlenhorster Weg; ten dům býval velký a nádherný, ale teď ho tvořilo jen postranní křídlo, které se od prvního poschodí nahoru považovalo za obyvatel né. Spodní část vyhořela, druhá polovina domu už neexistovala. „Ty chatky jsou útulnější,“ mínila Käthe. „Je to však nejlepší adresa, jakou jsme kdy měli,“ namítl Rudi. Druhou zimu v chatce už by nevydržel. Vždyť dost promrzl na Uralu i jinde. Käthe se jen s těžkým srdcem loučila se zahrádkářskou kolonií u Halskeovy ulice, s místem, kde ji Willi a Minchen přivedli zpátky do života. „Tu chatku si ponecháme jako letní byt,“ navrhl Rudi. „Nedá se upravit, aby byla obyvatelná v zimě. Musíme ji strhnout a postavit znovu.“ Stüveho chatka byla stabilnější a měla dobrá kamna, jejichž roura trčela z okna. „Nic extra, ale je tu teplo,“ pochvaloval si Willi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278820
Rudi se rozhodl pro naději, démony vyškrtl. Bylo mu padesát, Alessandro Garuti zdůrazňoval, že to je mládí. A jeho otec by to měl vědět. Toto obydlí Alessandro ještě neznal. Ne. Rudi mu neříkal otec. Díky dlouhým rokům bez otce to prostě neuměl, i když starého pána miloval. Příležitostně to zkoušel s papá, ale i to ho přivádělo spíše do rozpaků. Ve druhém poschodí domu to bylo téměř příjemné, když se tam člověk vyšplhal po polozbořeném schodišti. V patře pod nimi žil sourozenecký pár, který tu bydlel už před válkou, bratr s mnohem starší sestrou. Käthe vzpomínala na své malé bratry, na otce Karla a na Annu. Jen letmo, déle by to ani nevydržela. Další dva pokoje jejich bytu obýval starý muž se svou vnučkou. Patřila mu vila na Langenzugu nedaleko Körnerovy ulice, ale ten dům už neexistoval. Dítě bylo sirotek, jemuž zmizeli rodiče. „Nejsem žádný chudák,“ řekl Alessandro, když se dozvěděl o nových bytových poměrech. „Už teď si můžete dovolit něco slušného. Víš přece, že jsi můj dědic.“ Tohle však Rudiho nenapadlo, když hledal bydlení. Mít peníze byla představa, která mu dělala potíže. Jejich okna vedla na Hofweg, a když se člověk vyklonil, mohl mezi holými stromy zahlédnout Alsteru. Vlastní kuchyně by se hodila, stejně jako vlastní záchod. Käthe navíc snila o balkonu směrem na jihozápad, jaký měli v Bartolomějské ulici, a o vaně, kde by se mohla koupat v pěně. Kolik let života mu ještě zbývá? Dvacet? Alessandrovi bude v květnu třiasedmdesát a vypadal zdravě, nebyl však v žádné válce ani v koncentračním táboře. Rudi se vrátil do kuchyně a podíval se do zrcadla, které viselo nad dřezem. Další možnost, kde se umýt, když byla malá koupelna na konci chodby příliš obsazená. Většinou se on i starý Everling holili právě zde. Muž v zrcadle už nebyl mladý, ale nevypadal ani jako někdo, kdo přežil koncentrák, válku a zajetí. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278820
Vlasy měl dosud bohaté, dvě hluboké vrásky v hladkém obličeji, ale tváře možná poněkud propadlé, nedokázal prostě přibrat. Käthe měla od chvíle, kdy se jí vrátila chuť na sladké, opět své něžné obliny. Rudi se posadil ke kuchyňskému stolu, na němž ležel list Hamburger Echo z dnešní soboty, a upoutal ho text o plánovaném opětovném ozbrojení, které většina Němců odmítala. Rozhodnutí Spolkové republiky Německo o vstupu do západního vojenského svazku padlo už v prosinci. Copak to nikdy neskončí? Když další válka začala, tu ženy řekly: Ne, a bratra, syna, manžela držely zavřené. Tohle napsal Erich Kästner v roce 1929. Rudi vstal. Cítil jakýsi nepokoj. Prázdný byt nedělá člověku dobře. Neměl ani chuť kreslit. Kde jen ta Käthe je? Jela do Altengamme k doktoru Tetjenovi, aby mu poděkovala a rozloučila se. Starý lékař jí totiž vyjednal místo u jednoho místního gynekologa. Na kliniku Finkenau se Käthe vrátit nechtěla, třebaže jí to Theo Unger nabízel už v létě 1949. Rudi zase přešel k oknu a otevřel jedno ze dvou křídel. Konečně uviděl Käthe přicházet po Papenhuder Strasse. Od zastávky u mostu. Sám zřejmě příliš snadno podléhá obavám. V kuchyni postavil hrnec s vodou na plynový sporák, na stůl dal talíře, vyndal ze sáčku pečivo zvané prasečí uši nebo vzletněji palmové listy a dal je do misky. Takové malé štěstí. Doufal, že se jim z něho dostane ještě hodně. „A co kdybychom ty koberce vyhodili?“ napadlo Thea a začal se zabývat komodou. „Jsou ještě po Elisabetiných rodičích.“ „Jak jsi přišel na koberce?“ „Už rok jsi moje žena, ale pořád působíš dojmem, jako kdyby tě sem někdo přidělil. Do domu nějaké jiné.“ „Je to přece tvůj dům.“ „Já jsem dal Elisabeth peníze, které tenkrát za zařízení 101
Ukázka elektronické knihy