Pětice v nahrávacím studiu dokončila píseň. Muž u klavíru se obrátil k Thiesovi a zvukaři a tázavě pokrčil rameny. Thies stiskl knoflík dorozumívacího zařízení. „Všechno v pořádku,“ řekl. „Půjdeme se najíst.“ Thies vstal a obrátil se ke Klausovi. „Půjdeš s námi do kantýny?“ Thies představil Klause jako Theova nevlastního syna. „Já si Thea Ungera velice vážím,“ řekl Alex Kortenbach. Seděli vedle sebe u stolku v kantýně. Kortenbach sáhl do tašky pro malou stříbrnou dózu a vyňal dvě tabletky. „Zase do sebe něco házíš?“ ušklíbl se zvukař. Alex se podíval na Klause. „Chronická choroba,“ řekl. „Díky vašemu nevlastnímu otci teď aspoň vím, že na to neumřu.“ „Vy přece bydlíte u Guste Kimrathové,“ uvědomil si Klaus. Alex přikývl. „Díkybohu mě ještě nemá dost.“ Klaus teď věděl, kdo Alex je. Mladý muž, v jehož těle lékaři z nemocnice pro tropické choroby prokázali arzen. Loni v listopadu našel Rudi dva pokoje v jedné poloviční ruině na rohu ulic Hofweg a Uhlenhorster Weg; ten dům býval velký a nádherný, ale teď ho tvořilo jen postranní křídlo, které se od prvního poschodí nahoru považovalo za obyvatel né. Spodní část vyhořela, druhá polovina domu už neexistovala. „Ty chatky jsou útulnější,“ mínila Käthe. „Je to však nejlepší adresa, jakou jsme kdy měli,“ namítl Rudi. Druhou zimu v chatce už by nevydržel. Vždyť dost promrzl na Uralu i jinde. Käthe se jen s těžkým srdcem loučila se zahrádkářskou kolonií u Halskeovy ulice, s místem, kde ji Willi a Minchen přivedli zpátky do života. „Tu chatku si ponecháme jako letní byt,“ navrhl Rudi. „Nedá se upravit, aby byla obyvatelná v zimě. Musíme ji strhnout a postavit znovu.“ Stüveho chatka byla stabilnější a měla dobrá kamna, jejichž roura trčela z okna. „Nic extra, ale je tu teplo,“ pochvaloval si Willi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278820