„Vkládáš víc nadějí do hor?“ „Jo. Mám rád výhledy.“ „A taky ode dneška budeme přespávat na obsluhovaných chatách.“ „Tahle představa se mi líbí. Mám rád číšníky. Odjakživa. Je to fantastický vynález.“ „Bude to fajn.“ „Bude to fajn.“ „Zazpíváme si Šťastného tuláka?“ „Všeho moc škodí!“ Přestoupili jsme z vlaku na autobus, jehož jízdní řád se řídí ak tuálním ročním obdobím a zjevně se změnil asi tak v době našeho přestupu, přebalili jsme a převlékli se, ačkoli na palubě autobusu je ještě méně místa než ve vlaku, nicméně se v něm nachází pár spřízněných duší, jelikož se jedná o autobus do Jotunheimenu, a já si říkám, jen ať tenhle den klidně ukáže civilizaci z její nejprotivnější stránky. Před příjezdem do hor bude příjemné si představovat, že tohle všechno teď opustíme. Od zítřka už žádné nepředvídatelné změny jízdních řádů a žádná logistika. Od zítřka už žádný hustý les. Od zítřka už jenom my a hory. A teď jsme v cíli. Tohle je Jotunheimen. Horský masiv o rozloze tří a půl tisíc kilometrů čtverečních, kterému jméno „domov obrů“ dal básník Aasmund Olavsson Vinje. Tady se nacházejí nejvyšší hory severní Evropy. Tady se nachází první značená turistická stezka v Norsku. Tady se nachází krajina, v níž se dospělí muži cítí nepatrní. A tady, hned vedle nás, se nachází Besseggen, cíl jedné z nejoblíbenějších horských túr v Norsku. Každoročně ho zdolá šedesát tisíc lidí. Při zmínce o přechodu tohohle hřebenu zkušení horalé obracejí oči v sloup a pronášejí výroky o davech. Tuhle túru přitom řada internetových stránek věnovaných norským horám označuje za povinnou pro všechny Nory. Tuhle túru přitom absolvovali všichni vaši známí. Tady se nachází hřeben, který mě spasí. Hřeben, který inspiroval Henrika Ibsena k barvitému
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278679