k proto-existencialismu. Smělými tahy myšlení ostatně navázal na svého staršího přítele Ficina. I Ficinovo emanační pojetí kosmu je podle současného badatele Christophera S. Celenzy „filosofickým a duchovním ukotvením myšlenky lidské důstojnosti“, která stojí ve středu italské renesance. Jsou-li hrabě z Mirandoly a Ficino praotci pozdějších emancipačních cest, nejsou jimi, přestože věřili „báchorkám“ o duchu a duši. Jsou jimi právě proto, že jim věřili. Jejich odvážné novoplatónské vize a smělé magické praktiky je přivedly do středu zakoušení lidské svobody. V renesančním platonismu se spojily tři duchovní pohledy na člověka: křesťanská idea člověka jakožto Božího obrazu, vykoupeného a posvěceného vtělením Božího Syna, platónsko-hermetická vize člověka coby mikrokosmu, v němž se projevují a uvědomují kosmické síly, a konečně antická vize člověka jakožto bytosti tvůrčí, poznávající a společenské, kterou objevili spolu s pramennými texty humanisté. Lze říci, že v renesanční vizi člověka se snoubí milost, příroda a svobodná vůle. Člověka utváří prozřetelnost, kosmos a dějiny. Renesance vibruje mezi gotikou a barokem, z jednoho slohu přechází plynule v druhý, jako by byla oním šťastným mostem, na němž si západní křesťané zvlášť silně uvědomí, že tajemstvím Božího vtělení je oslava lidského života v čase i věčnosti. Už dávný církevní otec Irenej z Lyonu napsal, že „slávou Boží je živý člověk“, ale zdá se, že teprve v renesanci tato myšlenka ožije naplno. To je bytostně křesťanský rozměr této doby. Aby křesťané mohli tajemství Božího lidství zakusit, museli pro sebe znovu – ještě jinak než středověk – objevit pohanskou kulturu s jejím citem pro svět a tento objev naroubovat na dosavadní duchovní výdobytky gotiky: to je paradox zjevně teologické povahy. 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277732
Tuto vizi božského lidství otevírají v umění Dante a Giotto, dva pokorní obři, ryze křesťanští umělci. Oba ještě spočívají jednou nohou ve středověku s jeho krásou i rozporností, v jeho subtilní nebeské sféričnosti i dramatické žízni po spáse. Oba ale pro své v transcendenci zakotvené umění vyvzdorují realismus a živost. Jejich umění lze proto směle nazvat inkarnačním. Vtěleným. Teologicky jsou tito zbožní muži pod vlivem dvou zázračných italských světců, kteří ovlivnili renesanci více, než se může na první pohled zdát. Prvním je sv. František z Assisi, tento „květ všesvětové svatosti, jaký nemá nikde obdoby“, řečeno s Nikolajem Berďajevem. Génius něhy a chudoby inspiroval oba umělce radostnou kosmologií i radikální spiritualitou, která lidskost a přírodu spojuje s nejzazšími cestami mystiky. Tím druhým je sv. Tomáš Akvinský, myslitel, jehož gigantickým dílem vrcholí středověká scholastika a jemuž se budou obdivovat i moji milovaní florentští platonici Ficino a Mirandola. I Tomáš je myslitelem vtělení, i on svým způsobem otevírá v křesťanském světě sekulární pohyb. I Tomáš miloval svět, jak o tom svědčí svým perem francouzský katolický teolog 20. století M.-D. Chenu. Vrcholná lidskost Dantova a Giottova díla tedy vyvěrá z univerza prozářeného světlem andělských sfér, v němž lidská láska zrcadlí onu lásku, která hýbe sluncem i hvězdami. Úsvit renesance je tak veskrze zbožný, ale tato zbožnost je lidská. Lidský svět se všemi svými protiklady a rozpory nachází v této vizi nejen své místo, ale především výraz. Světskost zde není oddělena od nebeských sfér, ale nebesa zemí prosvítají. Ale i pozdější renesance je dojemně zbožná. Svatost prostupuje lidským světem tak něžně, až se vzduch zachvívá pastelovými barvami andělských křídel, jejichž nebeský kmit a oslnivý svit zachytil nejrychleji svým štětcem blahoslavený Fra Angelico. 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277732
Božské postavy se ve své něze i touze stávají lidskými a lidé ve své smělosti a smyslnosti božskými. Bůh už nesídli jen za zdmi klášterů, ale zabydluje se v lidských příbytcích. U renesančního světce Filipa Neriho se objevuje vlastnost u světců spíše nevídaná – smysl pro humor. Svého kocoura ubytuje laskavý světec v kardinálském klobouku a nejraději si čte ve sbírce vtipů. Podíváme-li se na konec renesance, vidíme, že ji uzavírá bolestnou nádherou svého pozdního díla Michelangelo. Renesance v něm přechází v baroko. Tělesnost zde dosahuje krajních poloh. V extázi nového slohu ovšem nelze nevidět i onen dlouhý stín, který vrhá naše smrtelnost. Tato mučivá rozkoš nalezla obzvlášť čistý estetický výraz v římském baroku, které Giuseppe Ungaretti ve svých básnických meditacích nazve „slohem vrcholného léta“. Tato směs horké sensuality a drtící oblosti nutí každého citlivého smrtelníka konfrontovat se s nicotou vlastního života, s potem a prachem bytí. Jiným protipólem zbožných dantovských počátků renesance je postava Leonarda da Vinciho, jehož gigantický duch snad nejdokonaleji ztělesňuje renesanční titánství. Umělecké i vědecké dílo tohoto zvláštního muže, o němž tak málo víme, je čistou závratí lidského génia. Žel jeho zvídavý duch už ponese i stopy některých pozdějších stínů novověké kultury – epistemologického násilí moderní vědy, utilitarismu vojenského průmyslu, neúprosného poznání bez etiky, světa účelu a pitvajícího odstupu. Leonardovy obrazy ovšem pokládám za vrchol renesančního malířství. Ty plody temné něhy a hluboké vášně zakleté do zneklidňující mírnosti, ty věčné hádanky duše! Můj nejmilovanější malíř je pro mě nejproblematičtější postavou epochy, géniem vrhajícím stín. V tom mé čtení renesance ovlivnili oni šílení zbožní Rusové Merežkovskij a Florenskij. 100 )
Ukázka elektronické knihy