k proto-existencialismu. Smělými tahy myšlení ostatně navázal na svého staršího přítele Ficina. I Ficinovo emanační pojetí kosmu je podle současného badatele Christophera S. Celenzy „filosofickým a duchovním ukotvením myšlenky lidské důstojnosti“, která stojí ve středu italské renesance. Jsou-li hrabě z Mirandoly a Ficino praotci pozdějších emancipačních cest, nejsou jimi, přestože věřili „báchorkám“ o duchu a duši. Jsou jimi právě proto, že jim věřili. Jejich odvážné novoplatónské vize a smělé magické praktiky je přivedly do středu zakoušení lidské svobody. V renesančním platonismu se spojily tři duchovní pohledy na člověka: křesťanská idea člověka jakožto Božího obrazu, vykoupeného a posvěceného vtělením Božího Syna, platónsko-hermetická vize člověka coby mikrokosmu, v němž se projevují a uvědomují kosmické síly, a konečně antická vize člověka jakožto bytosti tvůrčí, poznávající a společenské, kterou objevili spolu s pramennými texty humanisté. Lze říci, že v renesanční vizi člověka se snoubí milost, příroda a svobodná vůle. Člověka utváří prozřetelnost, kosmos a dějiny. Renesance vibruje mezi gotikou a barokem, z jednoho slohu přechází plynule v druhý, jako by byla oním šťastným mostem, na němž si západní křesťané zvlášť silně uvědomí, že tajemstvím Božího vtělení je oslava lidského života v čase i věčnosti. Už dávný církevní otec Irenej z Lyonu napsal, že „slávou Boží je živý člověk“, ale zdá se, že teprve v renesanci tato myšlenka ožije naplno. To je bytostně křesťanský rozměr této doby. Aby křesťané mohli tajemství Božího lidství zakusit, museli pro sebe znovu – ještě jinak než středověk – objevit pohanskou kulturu s jejím citem pro svět a tento objev naroubovat na dosavadní duchovní výdobytky gotiky: to je paradox zjevně teologické povahy. 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277732