něco říct, Paul Bradley zavelel: „Hotel Čtyři klany.“ Martin začal protestovat a nabízet vlastní dům (jako by ho Richard Moat dostatečně nepoučil), ale Paul Bradley se jen zasmál a řekl, že souhlasil s Martinovým „dohledem“ jen proto, aby se dostal z nemocnice, a že Martina tímto „zprošťuje povinností“. Zeptal se Martina na adresu, pak se dotázal řidiče: „Pamatujete si to?“, z balíčku bankovek, který měl v peněžence, odloupl dvacetilibrovku a podal ji dopředu okénkem řidiči. „Až vyložíte mě, odvezete ho domů, ano?“ Tu jeho kuráž musí člověk obdivovat, pomyslel si Martin. Klidně mohl dneska umřít, a on se přitom chová, jako by se nic nestalo, a jen profesionální obvaz na hlavě napovídá, že jeho den vybočil z kurzu. Peněženku Martin vracel Paulu Bradleymu s podivnou neochotou, kterou nedokázal vysvětlit ani sám sobě. Taxi konečně zastavilo u malého hotelu pro turisty ve West Endu, který se sám prohlašoval za Čtyři klany. Z jednoho okna visela osvětlená červená cedule s nápisem VOLNO. Martina napadlo, že právě kvůli té ceduli vypadá hotel spíš jako nevěstinec. Neměl tušení, co nebo kdo to jsou ty „čtyři klany“. Martin byl Skot původem i náklonností, v Edinburghu se narodil, ale nevyrostl, a bylo mu jasné, že v jeho rodné kultuře a historii jsou některé věci, které nikdy nepochopí. „Lepší nebyl k sehnání,“ řekl omluvně Paul Bradley, když vykoukl okénkem taxíku na málo slibnou fasádu hotelu. „Město je plné.“ „Festival,“ pokýval Martin zachmuřeně. Paul Bradley vystoupil. Martin povzdechl, ale rozhodně ho následoval. Nešlo to jinak. Sice by byl hrozně rád jel domů a padl do své pohodlné postele, jenže on prostě nemohl Paula Bradleyho nechat jen tak odejít. Slíbil to milé sestřičce jménem Sarah. „Ne, vážně,“ ohradil se Paul Bradley, „jeďte domů, kamaráde.“ Martin zatvrzele zavrtěl hlavou a pevně se rozkročil, jako kdyby se ho Paul Bradley mohl pokusit násilím vrátit do taxíku. „Nemůžu,“ řekl. „Nikdy bych si neodpustil, kdybyste v noci umřel v cizím hotelovém pokoji, daleko od domova, bez rodiny a přátel.“ I samotnému Martinovi připadala jeho slova jako vystřižená z nějaké časopisecké linky důvěry, pochyboval, že by něco takového mohlo zapůsobit na muže jako Paul Bradley. „Já neumřu, Martine,“ prohlásil. „To doufám,“ kývl Martin, „ale radši bych si tím byl jistý. Můžete jet,“ obrátil se náhle k taxikáři, zabouchl dveře taxíku a dvakrát do nich plácl dlaní, jako by popleskával koně po boku. Bylo to 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277727