také nebyly. Navíc potraviny jim dovezla dodávka před pěti dny a zde se jednalo o mnohem těžší vozidlo. Autobus? „Nechce se mi tady zůstat,“ řekla se znepokojením. „Proč nám do hajzlu museli sebrat i mobily? Zavolala bych tátovi. On by mne tady takhle nenechal. Vyřešil by to. Kruci, a teď tu trčím zrovna s tebou. Za co jsem si tohle zasloužila?“ „Proč? Co jsem ti udělal?“ „Už mne to tu nebaví. Nevíme vůbec, co se děje. Nechci tu bejt.“ „Co chceš dělat?“ „Seberu se a povalím do nejbližší vesnice. Tam někoho seženu a zavolám tátovi. On pro mne přijede. A ve škole udělá takový tóčo, že na to nikdy nezapomenou. Takhle si se mnou zahrávat… zrovna se mnou. To si vypijí až do dna!“ „Je to čtyřiadvacet kilometrů, Julie.“ „No a? Radši budu šlapat pár hodin pěšky, než se tady utápět v zasraný nejistotě.“ „Julie, jsme hrozně zesláblí po té strašné noci. Navrhoval bych počkat do oběda, a jestli se do té doby nikdo neobjeví, tak… půjdu s tebou.“ „Se mnou? Nemusíš se obtěžovat.“ „Ale já chci. Nebudu tu samotnej čekat do soudného dne. Neměli bychom se rozdělovat. Načerpáme trošku sil a vyrazíme.“ „Jenže já zase nechci, aby si mne někdo spojoval s tebou. Už dost toho, že nás spolu zavřeli na sociálkách. Dovedu si představit ty hlášky,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277677
kdyby se tohle prolátlo. Takže ve škole budeš pěkně držet zobák a o našem nočním dobrodružství ani necekneš. Pochopils, tunťo?“ Vzdorovitě pohodila hlavou. Tušil, že ho má plné zuby, ale on přece nic nezavinil. On je tam nezamkl. A v žádném případě nechtěl zůstat v nehostinné budově sám. Tahle představa ho popravdě poněkud děsila. „Můžeš jít sama. Já vyrazím chvíli za tebou. Slibuju, že nikomu nic neřeknu. Ale nemůžeš mne nutit tady zůstat.“ „Bojíš se?“ „Nebojím. Ale mám pořád takové neblahé tušení, že se přihodilo něco zlého. Nečekaný noční odjezd… to není jen tak samo sebou, Julie. Chci mít jistotu.“ „Dobře.“ Sevřela pevně rty, až jí zbělely. „Tak jo. Jdu si sbalit. Na hodinku si lehnu, to mi stačí. Řeknu ti, až vyrazím. Počkáš deset minut a pustíš se v mých stopách. Zabloudit nemůžeme, vede odtud jediná prašná hnusná cesta. Ve vesnici si od někoho půjčím mobil a zavolám domů. Prachy máš, takže si počkáš na autobus. To zvládneš, ne?“ „Díky. Jsi opravdu pozorná,“ odpověděl naštvaně. Jako kdyby křehké pouto, které je spojilo při útěku ze sociálek, rázem povolilo. Účelové spojenectví přečkalo sotva pár hodin. Věděl, že se jí nemůže rovnat v atraktivitě, v postavení, ale přesto ho její příkrost ranila. Připadal si zase tolik ponížený.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277677
„Taky by sis mohl koupit nový brýle. Tyhle jsou pro ostudu,“ usadila ho. Sundal si je z očí a prohlížel. Jedna obroučka byla slepená a vyztužená drátkem. Držela, ale nebyl to právě estetický pohled. Nic jiného mu však nezbývalo. Máti byla poslední dobou věčně bez peněz. A nehodu s obroučkou přece zavinili kluci. „Chceš připravit nějaké jídlo?“ nabídl se. „To zrovna. Jednak mám žaludek pořád na vodě, jednak mi tyhle blafy, co si musíme vařit sami z blbých konzerv, už pěkně lezou krkem. Ve vesnici si něco koupím. Nic víc nepotřebuju.“ V tuto chvíli si ještě neuvědomovala, že právě pronesla jeden z nejhloupějších výroků svého života. Julie mlčky zalezla na ubikaci a Martin se šel porozhlédnout po kuchyni. Zabalil do sáčku několik kusů chleba, přidal sýr a flák uzeného masa a do dvou plastových lahví nalil vodu ze studny. Batoh nacpaný k prasknutí notně ztěžkl. Než skončil, uplynula celá hodina. Spatřil ji, jak zatáčí po hliněné cestě, na zádech batoh a na nohách oranžové reflexní tenisky. Ani se neohlédla a během chvilky mu zmizela ze zorného pole. Počkal smluvených deset minut a vyrazil za ní. ***
100 Ukázka elektronické knihy