také nebyly. Navíc potraviny jim dovezla dodávka před pěti dny a zde se jednalo o mnohem těžší vozidlo. Autobus? „Nechce se mi tady zůstat,“ řekla se znepokojením. „Proč nám do hajzlu museli sebrat i mobily? Zavolala bych tátovi. On by mne tady takhle nenechal. Vyřešil by to. Kruci, a teď tu trčím zrovna s tebou. Za co jsem si tohle zasloužila?“ „Proč? Co jsem ti udělal?“ „Už mne to tu nebaví. Nevíme vůbec, co se děje. Nechci tu bejt.“ „Co chceš dělat?“ „Seberu se a povalím do nejbližší vesnice. Tam někoho seženu a zavolám tátovi. On pro mne přijede. A ve škole udělá takový tóčo, že na to nikdy nezapomenou. Takhle si se mnou zahrávat… zrovna se mnou. To si vypijí až do dna!“ „Je to čtyřiadvacet kilometrů, Julie.“ „No a? Radši budu šlapat pár hodin pěšky, než se tady utápět v zasraný nejistotě.“ „Julie, jsme hrozně zesláblí po té strašné noci. Navrhoval bych počkat do oběda, a jestli se do té doby nikdo neobjeví, tak… půjdu s tebou.“ „Se mnou? Nemusíš se obtěžovat.“ „Ale já chci. Nebudu tu samotnej čekat do soudného dne. Neměli bychom se rozdělovat. Načerpáme trošku sil a vyrazíme.“ „Jenže já zase nechci, aby si mne někdo spojoval s tebou. Už dost toho, že nás spolu zavřeli na sociálkách. Dovedu si představit ty hlášky,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277677