98
krásný, ale vznešený – jako nepřístupný našemu poznání. Duttonův přístup dobře popisuje Grusin: Nakolik je vyložena způsobem, který připomíná postupné operace eroze a sedimentace, je Duttonova epistemologie vnímání vznešena vposled geologická. Pro Duttona neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi geologickými a literárními pasážemi, mezi jeho vědeckými a estetickými zájmy.38
V Duttonových textech a obrazech se krajiny stávají geologickou kartografií plošin a strat, „jurských pozůstatků“,39 které nyní estetické deskripce a preskripce vykreslují coby jakýsi re-mediovaný archiv přírody. Novodobou ukázku toho, jak lze pojem vznešena uplatnit v estetice geologického hlubokého času, představuje dílo Rosalind Williamsové. Z estetiky podobného typu čerpalo v 19. století nejen geologické myšlení, ale i „estetické objevování průmyslových technologií“.40 Krajinomalba jde ruku v ruce se zrodem geologie (coby moderní disciplíny a myšlenkového nastavení). Z dlouhodobější perspektivy však geologické umění často uznává podíl člověka na skutečném (nejen uměleckém) přetváření planety. Tento fakt se už léta zohledňuje v debatách o antropocénu a pohání také různé důležité estetické intervence. Estetická témata nás zároveň podněcují k tomu, abychom si položili zásadní etickou otázku, před níž dnes stojí humanitní vědy: mohou zůstat pouze humanitními v době inženýrství na planetární škále a masivních změn samotné půdy, na které žijeme? Namísto antropocénu se nyní věnujme menšinovému pojmu psychogeofyziky. „Menšinový“ je kvůli svému malému zastoupení dokonce i v estetickém diskurzu, ale také ve smyslu, který razili Deleuze s Guattarim, neboť v sobě koncentruje síly potencialit, variací a odchylek: jde o experimentování hledající pohyblivé potenciální linie, nikoliv axiomatický soubor řídicích principů.41 V našem případě se estetická otázka netýká ani tak umění jako takového, jako 38
39 40 41
Tamtéž, s. 131. Clarence E. Dutton: Tertiary History of the Grand Cañon District, with Atlas, in: Monographs of the United States Geological Survey, II, Washington (D. C.): Government Printing Office, 1882. C. E. Dutton: Tertiary History, s. 39. R. Williams: Notes on the Underground, s. 88. G. Deleuze – F. Guattari: Tisíc plošin, s. 409–426.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277604
3. Psychogeofyzika techniky
99
spíše časových a prostorových podmínek, které umožňují vnímání. Zajímáme se přitom o druh vnímání, který je zčásti nezávislý na lidských bytostech a vztažený k rozsáhlejší asambláži, zahrnující širší klimatickou a geofyzikální oblast. V tomto kontextu je fascinujícím projektem instalace Vatnajökull (sound of) (Vatnajökull [jeho zvuk]) Katie Petersonové, která konkrétně propojuje technickou infrastrukturu přenosu se zvuky geofyzikální sféry. Přemýšleli jste někdy o tom, jaké zvuky vydávají ledovce? Jaký je (An)ruf ledovce? Podvodní mikrofon vedoucí do laguny Jökulsárlón – ledovcové laguny ležící u ledovce Vatnajökull, pokryté ledovými krami – byl napojen na zesilovač a mobilní telefon, čímž bylo zřízeno aktivní telefonní spojení s ledovcem. Z jakéhokoli telefonu na světě jste mohli zavolat na číslo +44(0)7757001122 a dovolali jste se na Vatnajökull. V galerii visela bílá neonová cedule s telefonním číslem.42
Projekt „zavolejte ledovci“, tento prazvláštní telefonát do geologické říše, je připomínkou akustických sfér a dislokací pomalu tajících ledovců. Zde se přenosová média stávají rovněž měřicími přístroji, které zjednávají přístup k mimosvětské oblasti, jež je nicméně neustále přítomná v rozmanitých reprezentacích změn klimatu. Tání ledu a ledovců je signálem pomalé změny, která vyvolává řadu kauzálních řetězců (a je jimi vyvolávána), zahrnujících vliv lidí, techniky a podivné dědictví průmyslové kultury. Dokonce i sonosféry oceánů jsou estetickým nástrojem měření klimatických změn a příkladem umění antrobscénu. Instalaci K. Patersonové můžeme uvést do souvislosti s vědeckými zprávami o růstu kyselosti oceánů, jímž se mění i akustické prostředí. To má vliv hlavně na komunikaci mezi velrybami, ale jde i o estetický ukazatel obecnějších změn: coby akustická média oceány a ledovce zaznamenávají dopady industriální éry a rovněž působí jako masivní geologické zesilovače signálů. Nadto jsou, zvlášť pokud jde o kyselost oceánů, jakýmisi stroji času,
42
Katie Paterson: Vatnajökull (the sound of), popis projektu, http://www.katiepaterson.org /vatnajokull/.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277604
100
které nás přepravují do období křídy, doby před 145 (±4) až 66 miliony let.43 Psychogeofyzikální fascinaci tektonikou předjímají například sonifikace Earthquake (Zemětřesení) Floriana Domboise.44 Sluchová seismologie se prezentuje jako časově-kritická45 metoda, jež s cílem porozumět geofyzikálním událostem ustavuje vztah mezi uchem a časovým odvíjením zvuků zemětřesení. Může však fungovat také jako metodologie umělecká, a představuje tak vhodný příklad toho, co dnes nazýváme spoluprací mezi uměním a vědou. Psychogeofyzika je každopádně poměrně menšinovým proudem na dnešní mediálně-umělecké scéně, ale dokáže se k otázkám hlubokých moří a hlubokých vrstev Země vyjadřovat způsoby, které momentálně působí velmi případně. Činí z posthumanitní teorie jakýsi planetární podnik, který zahrnuje to, co by deleuzovci mohli nazvat „stáváním se Zemí“, a zároveň problematizuje stabilizující a romantizující představy o Zemi.46 43
44 45
46
„Mluvíme o křídovém zvukovém efektu, protože acidifikace oceánů způsobená globálním oteplováním jako by nás vracela ke stejným akustickým podmínkám, jaké v oceánech panovaly před 110 miliony let, ve věku dinosaurů.“ Dinosaur-Era Acoustics: Global Warming May Give Oceans the ‘Sound’ of the Cretaceous, Science Daily (online), 18. 10. 2012, https://www.sciencedaily.com/releases/2012/10/121018102950.htm. Informace o projektu lze nalézt na webových stránkách Floriana Domboise, http://www .floriandombois.net/. „Časově-kritická“ média podle Wolfganga Ernsta dokážou měřit události odehrávající se v časových měřítkách, která nemusejí být přímo vnímatelná lidskými bytostmi. V týchž měřítkách však zároveň operují i ona sama. Ernstovými slovy: „S příchodem technomatematických výpočetních technologií, u nichž minimální okamžiky získávají klíčový význam pro úspěch celého procesu vnitřních výpočtů a komunikace mezi člověkem a strojem (‚přerušení‘), se časová kritičnost stává novým předmětem epistemologické pozornosti v ekonomii poznání. Kde je kultura spíše předmětem výpočtů než vyprávění, tam musí být časová kritičnost ohniskem zájmu procesuálně zaměřené (a tedy dynamické) archeologie médií.“ Jussi Parikka: Ernst on Time-Critical Media. A Mini-Interview, Machinology (online), 18. 3. 2013, https://jussiparikka.net/2013/03/18/ernst-on-microtemporality -a-mini-interview/. Viz též Wolfgang Ernst: From Media History to Zeitkritik, přel. Guido Schenkel, Theory, Culture, and Society 30, č. 6 (2013), s. 132–146. Má tedy blízko k teorii Gaia, jak jí rozumí Lynn Margulisová. O Deleuzových nedostatcích v kontextu geofyziky podrobněji píše Ben Woodard v knize On an Ungrounded Earth. V návaznosti na Granta Woodard upozorňuje na možnou „somafilii“ ukrývající se v Deleuzově pojetí Země, jakož i na rizika jiných druhů stabilizujících koncepcí, které dostatečně neuznávají vitální aktivitu Země. „A to ani nemluvíme o Husserlově ‚archizaci‘ Země (Země jako ‚původní archa‘, navrácená do své před-koperníkovské podoby pouhých hranic zkušenosti), chápané (přespříliš romanticky) jako ‚půda‘ (Boden), nebo o tom, co by Heidegger nazval Offenheit, otevřeností, jak ukazuje Merleau-Ponty. Právě tyto obrazy znázorňující Zemi zároveň jako mrtvé těleso a němou kolébku jsou tím, co jsme se rozhodli zničit těžebními stroji, gigantickými zbraněmi a totálním ekologickým kolapsem. Zmíněné obrazy
Ukázka elektronické knihy