kůži se začaly slétávat mouchy. Z kamení přiběhla ještěrka a dlouhým jazýčkem olizovala tratoliště. Brzy přibyly další ještěrky. Tammenhaara je odháněl holí, ale ony se pokaždé znovu vrátily. Seděli mlčky vedle sebe na kameni, když se nad nimi objevila helikoptéra. Zeuse připevnili do popruhů a vytáhli nahoru do vrtulníku. Dolů se spustil muž, který je začal vyslýchat mizernou angličtinou, co a jak se stalo. Chvíli je poslouchal a nepřátelsky podotkl, že k nehodám dochází každoročně a z devětadevadesáti procent bývají na vině samotní lezci. Na tuhle trasu se vydává příliš hodně neopatrných a nezkušených trekařů. Zpočátku si záchranář očividně myslel, že Rosie je blízkou osobou, ale když vyšlo najevo, že je pouze jiná trekařka, stal se ještě lhostejnější než předtím. Rosie si nepamatovala Kristino příjmení a nevěděla ani, jestli je Krista Zeusova manželka, družka nebo jen kamarádka. S upřesněním faktů nepomohl ani Tammenhaara. Nakonec Rosie poskytla své vlastní kontakty do Finska. Záchranářův výraz napovídal, že i s jižním pólem by se spojil snáz. Než měli Rosie nebo Tammenhaara vůbec kdy přemýšlet, kdo z nich poletí se Zeusem, záchranář jim oznámil, že ve vrtulníku není žádné místo navíc. Na kousek kartonu jim napsal název a adresu nemocnice v Corte ve střední části ostrova. Když se Rosie zeptala, jak se tam dostane, odpověděl jí otázkou: Jak jste se dostali sem? Vrtěl hlavou i ve chvíli, kdy ho na laně vytahovali zpátky do helikoptéry.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277515
Rosie jeho odsuzující pohled cítila ještě dlouho poté, co lopatky rotoru přestaly sekat horký vzduch nad nimi. Ještěrky se z děr mezi kameny vrátily chlemtat krev v tratolišti, nad krví bzučely mouchy a končily ještěrkám v tlamičkách. „Co teď budem dělat my?“ zopakovala Rosie u tůňky. „Nechápu,“ odpověděla Birgitta. „Měli bychom tu cestu ukončit,“ řekla Rosie a znovu vytáhla jednoho topícího se motýla na kámen. „Nechápu, proč?“ „Zeus se zabil.“ „Byl snad blízký někoho z nás? Nebyl.“ „Patřil do týmu,“ vzlykla Rosie. „Co je tohle za tým?“ podivila se Birgitta. „My jsme skupina lidí, co na sobě sice závisí, ale každý z nás se přes tohle kamení musí prodrat sám. Každý z nás touží dojít až na konec. Nikdo z nás nechce cestu ukončit kvůli případným zádrhelům.“ „Smrt není případný zádrhel!“ zaječela Rosie. Seděli mlčky v tůni. Nad vodní hladinu se jako osamělé ostrůvky vynořovala jejich kolena. „Každý z nás musel podepsat papír, v němž Pána Severu a jeho společnost zbavujem veškerý odpovědnosti,“ ozval se John. „Tohle není tvoje vina, Rosie. Nikoho z nás. Všichni jsme při příjezdu sem věděli, že trasa je nebezpečná a dochází k nehodám. Tohle nám to všem dobře připomnělo.“ „Neuvažuj, že je Zeus mrtvý,“ dodala Birgitta. „Ber to tak, že skončil. Že neměl vnitřní sílu pokračovat.“ „Vnitřní sílu?“ polekala se Rosie. Motýl na dlani sklouzl
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277515
zpátky do vody a potopil se s mokrými křídly až na dno. „Jak můžem vědět, jestli Zeus nespáchal sebevraždu?“ Birgitta vzala Rosie za ruku a stiskla ji. „Susanna viděla, že z vlastního rozhodnutí zkoušel vylízt těžší cestou. Sám si ji vybral. Možná neunes rozchod s Kristou.“ „Nebo co když Kristu zabil?“ nadhodil Haikala. „Nejvyšší bohové se i dřív chovali šíleně. O tom, že se Krista rozhodla vrátit, víme jen od něj. Třeba ji zabil a schoval pod šutry. V záchvatu svý všemohoucnosti.“ „To je klidně možný,“ chytila se Birgitta. „Zeus nejdřív zabil Kristu a pak se po pár dnech rozhod spáchat sebevraždu. Tak zvanou rozšířenou sebevraždu. Život ve slepý uličce.“ „Pan Zeus byl mladý a nezakotvený zoufalec,“ přikývl Tammenhaara. „Takový lidi dělaj zoufalý činy. Buďme rádi, že svůj čin neobrátil vůči nikomu z nás.“ „Do hajzlu, my všichni tady jsme neukotvený a zoufalý!“ vybuchla Rosie. „Zeusova smrt je v každým případě jeho vlastní věc,“ nenechal se Tammenhaara přerušit. Kolem hlavy se mu rojili komáři jako tmavá svatozář. „Nikoliv naše. Nejlíp jeho památku uctíme, když budem pokračovat v cestě až do konce.“ „Takhle to přece nemůžeš říct!“ zakňučela Rosie. Slova jí uvízla v krku, vždycky když se rozrušila, začala zadrhávat. „Pojďme hlasovat,“ navrhl Tammenhaara. „Ať je to demokratický. Kdo je pro, abychom pokračovali dál?“ Pět rukou se zvedlo tak rychle, že si Rosie ani nestihla všimnout, kdo ji zvedl jako první. To snad není pravda, ruku zvedl i John. Rosie s roztřeseným spodním rtem zírala
100 Ukázka elektronické knihy