Na horské dráze_sazba_160x230.qxp 11.11.19 16:18 Stránka 101
2 Vznik západní Evropy
název „Francouzská unie“ namísto „říše“. Tak jako u britského důrazu na „společenství“ usilovala o rozptýlení pocitu podřízenosti v zámořských územích. Nejhorší ukázky koloniálních zlořádů byly do značné míry zrušeny. Navenek však zůstávala francouzská koloniální říše v podstatě nedotčená. Navíc žádná z těchto nepříliš podstatných změn se nijak hlouběji neodrazila na veřejném mínění v samé Francii. I když je Francouzi obecně schvalovali, jen málokdo uvažoval o udělení nezávislosti zámořským državám. Jistěže tu působilo značné liberální cítění ve prospěch koloniálních reforem a na levici i odpor k samému kolonialismu. Jenže pro většinu francouzského lidu impérium zůstávalo záležitostí státní prestiže. To mělo projít těžkou a bolestnou zkouškou v Indočíně. Francouzské vichistické orgány nadále spravovaly Indočínu (sestávající z dnešních zemí Vietnamu, Kambodže a Laosu) v podstatě jako japonské loutky, což trvalo až do závěrečné fáze války. Z obav, že by francouzská správa mohla přejít na de Gaullovu stranu, přistoupili Japonci v březnu 1945 k přímé vládě a podněcovali národní hnutí za nezávislost jako zbraň proti této imperialistické mocnosti. Problémy, které posléze tížily Francouze, měly počátek v jejich poválečných snahách o obnovu své koloniální nadvlády. Hlavní obtíže nastaly ve Vietnamu, kde odstoupil císař Bao Daj a už pár dní po japonské porážce v srpnu 1945 vyhlásil republiku komunistický vůdce Ho Či Min, jehož nechuť ke kolonialismu se do značné míry zformovala za jeho pobytu v Paříži bezprostředně po první světové válce. (Uveďme pozoruhodnou skutečnost, že Ho Či Minovi velice pomohly ustanovit jeho mocenskou základnu americké dodávky zbraní a vojenský výcvik jeho partyzánských oddílů v boji proti Japonsku. Poskytl je během závěrečných měsíců války americký Úřad pro strategické služby.) S oporou ve veřejném mínění ve vlasti se Francouzi odmítali smířit s ukončením své vlády a poslali do země více než 30 000 vojáků, kteří měli odrazit Ho Či Minovu odhodlanou rolnickou armádu Viet Minh a na jihu země (tehdy známém jako Kočinčína) zřídit loutkovou vládu. Francouzská tvrdošíjnost zavinila vyhrocení konfliktu, jenž se proměnil ve zdlouhavou a surovou válku proti partyzánským silám Viet Minhu, kterou nebylo možné vyhrát. Do boje bylo nasazováno rostoucí množství koloniálních vojáků. K roku 1952 jejich počet dosáhl 560 000, avšak jenom 70 000 z nich připadalo na francouzské dobrovolníky, zatímco zbytek byl zverbován z kolonií, většinou přímo z Vietnamu. Mezitím se indočínská válka Francii neúnosně prodražila, neboť polykala 40 procent celého obranného rozpočtu a bylo možné v ní pokračovat jenom díky podstatné – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277481