Domek jako takový se už dobrých padesát let krčil na pár desítkách metrů čtverečních, ale klukům připadal jako učiněný palác. Jimi a Leon měli společný pokoj a nedlouho po přestěhování se k rodině ještě přidala Alova neteř Grace Hatcherová s manželem Frankem. „Al nás požádal, abychom u něj začali bydlet a starali se o jeho děti,“ vzpomíná Frank. „Sám to prostě nezvládal. Hodně pil a karbanil, častokrát ani nepřišel domů.“ Hatcherovi se na nějakou dobu stali de facto rodiči chlapců a Grace jednou z mnoha mateřských postav v jejich životě. Skutečná matka Lucille je totiž navštěvovala jen tu a tam. Kočovala z hotelu na hotel a za chlapci se stavila vždy jednou za několik týdnů, ale většinou se zdržela krátce, jen aby se neřeklo. Jimi na konci dubna změnil školu. Nyní navštěvoval školu Leschi, rasově nejintegrovanější základní školu ve městě. Tady se seznámil s chlapci, kteří se stali nejbližšími přáteli jeho dětství: Terry Johnsonem, Pernellem Alexanderem a Jimmmym Williamsem. „Jako bychom si založili svou vlastní samostatnou rodinu,“ vzpomíná Pernell. Pernella vychovávala jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277362
babička, paní Mae Jonesová, která v životech celé party sehrála významnou úlohu. „Každý den před odchodem do školy jsme u ní snídali,“ vzpomíná Jimmy Williams. „Paní Jonesová mě a Jimiho k smrti milovala.“ Terry Johnson měl ze všech kluků nejpevnější rodinné zázemí, vyrůstal v nábožensky silně založeném prostředí. Jimi jej občas doprovázel do kostela metodistické církve, kde se poprvé setkal s gospelovou hudbou. „Jimi se mnou párkrát šel na mši,“ vybavuje si Johnson, „a myslím, že to byly jedny z jeho vůbec prvních návštěv kostela.“ Hudba na Jimiho působila opojně a při poslechu mohutného sborového zpěvu pochopil, jakou sílu může živá hudba mít. Jimiho nejbližším kamarádem byl Jimmy Williams, který pocházel z rodiny se třinácti dětmi. S Jimiho a Jimmyho se stala nerozlučná dvojka, patrně díky jejich podobně introvertním povahám. Aby se vyhnuli zmatkům kvůli stejným křestním jménům, v rámci svojí party si říkali přezdívkami. Jimi byl „Henry“ (zkratka od Hendrix) nebo Buster; Terrymu Johnsonovi říkali „Terrikins“ a Jimmymu Williamsovy „Čips“, podle jeho oblíbené pochoutky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277362
bramborových lupínků. Pernellovo pravé jméno znělo už tak dost divně, takže žádnou přezdívku nepotřeboval. Když jim začaly letní prázdniny, bavili se koupáním v jezeře Washington nebo návštěvami levných představení v kině Atlas, kde se Jimi zamiloval do série snímků o Flashi Gordonovi, ale hlavně do filmu Princ Valiant. Hlavním zlosynem příběhu byl strašidelný Černý rytíř a Jimi s Leonem pak v hodnověrných šermířských soubojích s košťaty bojovali o právo představovat při svých hrách právě postavu proradného Černého rytíře. Když rodina „adoptovala“ zatoulaného psa, rodinný miláček dostal samozřejmě jméno Prince, podle chrabrého Prince Valianta. To samé koště, se kterým sváděli rytířské souboje, se jindy stávalo imaginární kytarou. Ačkoliv Jimi dosud o hudbu neprojevoval valný zájem, v roce 1953 začal sledovat žebříčky populárních písní a při poslechu rádia trsal na smeták, jakoby to byla kytara. „Pořád jsme sjížděli ‚Top Ten Hitparádu’,” vzpomíná Jimmy Williams. Nejraději poslouchali sentimentální milostné šlágry v podání Franka Sinatry, Nata Kinga Colea a Perryho Coma.
Ukázka elektronické knihy