Právě když už usoudil, že to bude muset zkusit i přes pavoučí pouta, vstoupila velice bledá, usmívající se žena s propracovaným mihotavým tetováním na pravé líci. Na sobě měla purpurovou vestu přes levandulové šaty štědře zdobené akvamarínovými střapci a na hrdle a zápěstí jí cinkaly stříbrné šperky. Třepotající se štěrbiny na krku napovídaly, že má žábry. Jediný užitečný náznak prozrazující její totožnost byla neladící zlatá spona na levém ňadru: šaoské oko. „Zdravím,“ pozdravila. „Dejte mi chvilku a já vás z toho dostanu.“ „Potřebuju mluvit s kelským velením, prosím,“ dožadoval se Brezan, když si připomněl své poslání. „Nejdřív vás musíme předat.“ Bylo to tu, šaoská zatvrzelost i přes květinový obleček. Nicméně jako štábní důstojník měl Brezan dostatek zkušeností, jak vyhovět byrokratickým nezbytnostem. Šaosové si uměli vynutit dodržování svých postupů. Lepší bude se podvolit. Poté co ho odpojila od zdravotní jednotky, což bolelo víc, než byl ochoten přiznat, řekla: „Nechcete se napít?“ „Radši bych na záchod.“ „Okamžik. Ještě vás musím odpoutat.“ Neudělala nic, čeho by si všiml, ale vsadil by se, že ona má fungující augment. „Už se můžete zvednout.“ Ukázala na dveře. „Ať vám to netrvá příliš dlouho, pokud to půjde zařídit.“ Opět ten podmanivý úsměv. „Někdo si s vámi chce promluvit.“ Její přátelské vystupování i nejasná zmínka o „někom“ vyvolaly v Brezanovi podezření. Naneštěstí nemohl dělat nic moc jiného než ji poslechnout. Připravil se a posadil se. Bolest, ano, ale ne ta řezavá bolest spojovaná s pavoučími pouty, již zažil před lety jako kadet během názorné ukázky. Poděkoval a podařilo se mu cestou na toaletu se nepotácet. Když zase vyšel ven, nanovo zděšený tím, jak se mu podlamují nohy, žena natáhla ruku se sklenicí vody. On ji beze slova přijal a několika zoufalými hlty vyprázdnil. Nechutnala
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277356