(99)
Kolem nás probíhal šplouchající konec světa. Apokalypsa kotelního kamene a zrezivělých trubek. Film Vetřelec byl analogií vodovodní havárie, která trhá zdi a ničí náš zdánlivý klid. V dětské knize Kde jsi, Cyrile? Viktor Vorošilskyj připisuje problémy s vodou existenci entropie. Na podobné téma vznikla také komedie. Existovaly na to písně a skeče. Oblíbeným epizodním hrdinou socialistické kinematografie byl namydlený muž, který se opásaný ručníkem a oslepený šamponem vydá hledat instalatéra (či opilého správce s klíči od kohoutu). Metafora se naskýtala sama. Na mou matku však nic takového neplatilo. Ona věřila v individuální zodpovědnost. Systém proudil, protékal a práchnivěl, avšak zpoza komunální katastrofy se nořila konkrétní tvář. A to konkrétně obličej inženýra Šufáčka. Inženýr Šufáček byl však nepolapitelný. Řádil v terénu. Trávil čas na schůzích. Chodil si pro instrukce k nadřízenému pracoviště. A nejčastěji zkrátka nezvedal telefon anebo zbaběle vyvěšoval sluchátko. Někdy mě matka po třetím nepodařeném pokusu pověřila vytáčením čísla. Mnohokrát jsem otočil telefonním ciferníkem. Marně. Obsazeno. Ještě jednou. Obsazeno. Matka nepřijímala laciná ospravedlnění. Ze zásady nebrala výmluvy typu: „Snažil jsem se.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277355
(100)
„Dělal jsem, co bylo v mých silách.“ „Chtěl jsem, ale nevyšlo to.“ „Máš se tam dovolat,“ říkávala. „Vůbec mě nezajímá, kolikrát jsi to zkoušel. Máš se tam dovolat. Neprosila jsem tě o to, abys to zkusil, ale aby ses tam dovolal.“ Zatímco Šufáček, jsem o tom přesvědčen, popíjel kávu ze skleničky, vyplivoval sedlinu a cynicky se usmíval. Uplynula řada let a pořád ho vidím. Pokaždé když se snažím dovolat na zákaznickou linku banky či do obvodní ambulance. Inženýr se ani trochu nezměnil, má stále stejný oblek i úsměv, přestože můj hovor je dvanáctý v pořadí. Všichni operátoři jsou právě zaneprázdněni, a pokud se ti to nelíbí, zavěs anebo stiskni křížek. Celá situace nakonec dozrála do písemné formy a matka napsala dopis. Kap, kap. Míra trpělivosti přetekla. Kap, kap. Dopis ohledně odstávky vody. Elaborát, jenž se týkal protahující se plánované odstávky. Memorandum ve věci roury. Ručně psaný dopis mé matky obsahoval na sebe navazující zaoblené kličky – slova připomínala protáhlé mraky. Byla jako stopa, již zanechal pták Uličník cestou do Albuquerque. A proto otec protentokrát vytáhl psací stroj Łucznik špinavě žluté barvy. Matka vyťukala svůj dopis písmeno po písmenu. Psala zlobně rozvleklým stylem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277355
(101)
Sarkastickým a plným detailů. Špatně napsaná slova křížkovala pomocí zuřivých iksů: xxxxxx. Měsíc po termínu byl ing. xxxxx Šufáček tak laskav… Byl ochoten nás ujistit, že xxxxx. V telefonickém rozhovoru... V souvislosti s tím, že ing. … Poněvadž v dohodnutém termínu… V den, na který jsme se dohodli, jsem tři hodiny čekala… Avšak… Přece jen xxxx. Jaké bylo naše překvapení… xxxxxxxxx. „Proč to píšeš?“ divil jsem se. „Šufáček přece ví, že nám neteče voda.“ „To nevadí,“ odvětila matka. „On si to, co řekl do telefonu, pamatuje, protože jsi na něj křičela.“ „To nevadí.“ „Tak proč teda?“ „Aby se bál.“ „Proč by se asi tak měl bát?“ „Protože až si takový dopis přečte, bude si myslet, že bych ho mohla poslat do novin.“ Strnul jsem. „Ty bys ten dopis poslala do novin?“ Četli jsme tehdy Večerní expres. „Píšou tam to samé, ale aspoň je to zábavnější,“ tvrdila matka. Vycházely tam kreslené vtipy. Ilustrátor Gwidon Miklaszewski kreslil varšavskou Sirénku –
Ukázka elektronické knihy