Vešli do ulice, kde bydlel Mevlutův strýc. Mevlut se na dům, kde už byl od té doby, co přišel do Istanbulu, určitě stokrát a kde se Süleymanem, Korkutem a tetou strávil tolik šťastných chvil, teď zadíval očima rozhněvaného levičáka vylepujícího plakáty a musel dát otci za pravdu. Tenhle dům vybudovali společně a celá Aktaşovic rodina, strýc a bratranci, jim ho vyfoukli pod nosem. Kolem nikdo nebyl. Mevlut nejviditelnější místo na zadní zdi vydatně potřel lepidlem a Ali tam připlácl dva plakáty. Pes v zahradě poznal Mevlutův pach a jenom úplně tiše vrtěl ocasem. Taky na ostatní tři zdi vylepili plakáty. „Stačí, uviděj nás,“ špitl Ferhat. Mevlutův vztek ho vyděsil. Z osvobozujícího pocitu, že dělá něco zakázaného, se Mevlutovi zatočila hlava. Prudce žíravý louh sodný ho pálil na konečcích prstů a na dlaních a on v dešti promokával, ale bylo mu to jedno. V prázdných ulicích lepili plakáty ostošest, až se dostali na vrchol kopce. Na zdi mešity Hadžiho Hamita Vurala obrácené k náměstí se obrovskými písmeny psalo „Zákaz vylepování plakátů“. Nápis byl polepen reklamami na mýdlo a prací prášky, plakáty nacionalistických spolků, na nichž stálo „Bůh chraň Turky“, a oznámeními o koránských kurzech. Mevlut na všechny tyhle papíry s gustem napatlal lepidlo a zakrátko vyzdobili celou zeď vlastními plakáty. Ve dvoře nebyla ani noha, a tak polepili zdi mešity dokonce i zevnitř. Zaslechli nějaký hluk. Sice to jen práskly dveře ve větru, ale oni to v první chvíli měli za výstřel a dali se na útěk. Mevlut cítil, jak na něj z kbelíku v jeho ruce šplouchá louh, přesto běžel dál. Dostali se pryč z Duttepe, ale tak se styděli za svoji vystrašenost, že pak pracovali na dalších kopcích, dokud jim nedošly plakáty. Na sklonku noci jim z té žíraviny hořely ruce jako oheň a místy krvácely. Süleyman. Jak říká můj brácha: když má alevita na kahánku, lepí na zdi mešity komunistický plakáty. Aleviti jsou vlastně tišší, pracovití lidé a nikomu neškodí, ale někteří dobrodruzi na Kültepe se za peníze od komunistů snaží vrazit mezi nás klín. Tihle marxisti-leninisti si nejdřív usmysleli, že získají pro komunismus a odborářství neženaté dělníky, které si Vuralovi přivedli z rodného Rize. Ti na rozdíl od rudých samozřejmě nepřišli do Istanbulu dělat blbosti, ale vydělat si peníze, a rozhodně neměli v úmyslu skončit v lágru někde na Sibiři nebo v Mandžusku. Lidi z Rize si nenechají věšet -104-
01_NOW_pamuk_cosi divneho hlavě 488.indd 104
21.5.2020 11:34:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277328
bulíky na nos, a tak dali alevitským komunistům košem. A Vuralovci udali komunistické alevity z Kültepe policii. Do kaváren začali chodit policisté v civilu a agenti MİT, aby tam pokuřovali (tak jako všichni úředníci preferovali značku Yeni Harman) a dívali se na televizi. Jádro pudla je v tom, že si Vural a jeho lidi nárokovali v Duttepe staré pozemky, které si před lety zabrali alevitští Kurdi, a stavěli na nich. Kurdi tvrdí, že tyhle staré parcely v Duttepe a pozemky v Kültepe, na kterých si postavili domy, patří jim! Opravdu? Když nemáš list vlastnictví, kamarádíčku, platí starostovo slovo, jasný? A starosta Rıza z Rize je na naší straně. A vůbec, kdybys opravdu věřil, že jsi v právu, měl bys klid na duši, a pokud bys měl klid na duši, asi bys o půlnoci nelezl k nám do čtvrti a nevěšel tady plakáty s komunistickou propagandou a na zdi mešity nelepil inzeráty na bezbožnost. Korkut. Když jsem sem před dvanácti lety přišel z vesnice za otcem, byla polovina Duttepe a většina ostatních kopců prázdná. Na pozemky na těchhle našich kopcích se jako nájezdníci nevrhli jenom bezprizorní chudáci jako my, co neměli v Istanbulu kde hlavu složit, ale i ti, kteří měli normální práci dole ve městě. Dělníci, co měli za pár šupů pracovat v továrnách na výrobu léků a žárovek při hlavní cestě a v těch nových výrobnách, co rostly jak houby po dešti, potřebovali levné pozemky, kde by si mohli postavit přístřeší, a tak nikdo neprotestoval, že si každý, kdo se tam namane, zabírá prázdné pozemky na státní půdě. Rychle se rozkřiklo, že si stačí oplotit parcelu a je tvoje, a spousta podnikavců z města – úředníků, učitelů, dokonce i majitelů krámů – vyrazila na naše kopce obsadit půdu, která by jim jednou mohla něco vynést. Ale jak si člověk udrží pozemek, když nemá v ruce žádný oficiální papír? Buď si na něm v noci, nejlépe v době, kdy jsou úřady ochotny přimhouřit obě oči, postaví chatrč a obratem se v ní zabydlí, nebo se před něj postaví a hlídá ho se zbraní v ruce. Anebo si na hlídání najme pár ozbrojených mužů. Ale to samo o sobě nestačí; člověk se musí s hlídačem spřátelit, dělit se s ním o jídlo a dělat mu společnost, aby se střežení pozemku věnoval od srdce a aby, až se jednoho dne budou rozdávat vlastnické listy, nikdo úředníkům netvrdil, že tahle půda je ve skutečnosti jeho, že na to má svědky. Nejlíp to zvládl náš patron, pan Hadži Hamit Vural z Rize. Lidi, co si je přivedl z vesnice, jednak zaměstnal na svých stavbách a ve svých pekárnách, čímž jim zajistil chléb (i když si technicky -105-
01_NOW_pamuk_cosi divneho hlavě 488.indd 105
21.5.2020 11:34:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277328
vzato pekli chléb sami), a pak je taky nasadil jako vojáky, aby mu hlídali pozemky a stavby. Jenomže to není jenom tak, vzít pár sedláků od Rize a hned si z nich ve městě udělat armádu. Naši vesničtí přátelé potřebovali zaučit, a tak jsme jim zdarma poskytli členství ve vlasteneckém spolku a v oddílu karate a taekwondo Altajec, aby věděli, čím se vyznačuje turectví, kde leží Střední Asie, kdo je Bruce Lee a jaký význam má modrý pásek. A aby tihle hoši, co se do úmoru dřeli v pekárně a na stavbách, neupadli v nočních klubech v Beyoğlu do spárů kurev a v levičáckých spolcích do spárů kdovíjakých promoskevských frakcí, obstarali jsme si vhodné rodinné filmy a promítali je v našem spolku v Mecidiyeköyi. Chlapce, kteří věřili v naši věc, kterým při pohledu na mapu území zotročených středoasijských Turků na stěně vlhly oči, zkrátka a dobře ideologicky zdravé kandidáty jsem do spolku zapisoval já. Díky tomuto úsilí se naše vlastenecká armáda a patriotická základna v Mecidiyeköyi rozrostly a posílily jak vojensky, tak intelektuálně a přirozeně se začaly šířit i na ostatní kopce. Když komunisti konečně pochopili, že ztratili nadvládu nad naším kopcem, bylo už pozdě. Jako prvnímu to došlo otci toho prohnaného Ferhata, co se s ním Mevlut kamarádí. Aby si mohl pozemky, které si vykolíkoval, přivlastnit, postavil si na nich tenhle chamtivec okamžitě chatrč a přestěhoval sem z Karaköye celou rodinu. Potom k sobě zavolal své kurdsko-alevitské soudruhy z vesnice v Bingölu, aby mu dohlíželi na pozemky v Kültepe. Ten Hüseyin Alkan, co ho zabili, byl z jejich vesnice, ale kdo ho zabil, to nevím. Vždycky když zabijou nějakého komunistického potížistu, jeho kamarádi nejdřív uspořádají protestní pochod, provolávají hesla, vylepují plakáty a po pohřbu začnou řádit a tu a tam rozbíjejí výlohy. (Pohřby milují, protože jim umožňují uspokojit jejich destruktivní choutky.) Nakonec ale pochopí, že by brzy mohlo dojít i na ně, přijdou k rozumu, a buď se nenápadně vypaří, nebo se vzdají komunismu. Takhle člověk svobodně šíří své myšlenky. Ferhat. Mučedník Hüseyin ağbi byl skvělý člověk. To můj otec ho přivedl z vesnice a ubytoval v jednom z domů, které jsme v Kültepe postavili. Bezpochyby to byl některý z Vuralových nohsledů, kdo ho o půlnoci střelil do zátylku. A policie uzavřela vyšetřování tím, že obvinila nás! Vím, že fašouni podporovaní Vuralovci brzy zaútočí na Kültepe a jednoho po druhém nás zlikvidují, ale nemůžu o tom mluvit ani s Mevlutem (určitě by šel -106-
01_NOW_pamuk_cosi divneho hlavě 488.indd 106
21.5.2020 11:34:41
Ukázka elektronické knihy