Artaganova tmavá tvář zesinala. Mořeplavec křečovitě svíral kormidlo a poroučel duši bohům. Instinktivně vtáhl hlavu mezi ramena a hleděl rovně před sebe. Ani mrknutí nevěnoval kamenným masivům, které zastínily slunce a vydychovaly pach smrti. Jestli jsem si pomohl, zoufal si. Zvedal se mu ţaludek při pohledu na obludné šupinaté stvoření, které drţelo hlavu nad hladinou a zcela zjevně táhlo loď. A navíc se v průzoru před nimi neobjevovala ţádná pohádková krajina, nýbrţ podivná opalizující mlha. Bran horečně svinoval poslední plachty. Moře sténalo a převalovalo se. Jachta sebou házela. A skály je dostihly. Ozval se ohlušující třesk a skřípot, uši rvoucí zvuk lámajícího se dřeva. Artagan v tu chvíli pustil kormidlo a bezmyšlenkovitě se otočil. Popadl Bellis do náručí, objal rukama a přitiskl dívku k hrudi. Bellis měla husí kůţi po celém těle. Bála se. Strašlivě. Rachocení a praskot neustávaly, paluba se otřásala, pro jekot a rámus nebyly slyšet vlastní myšlenky. A zároveň, jak je tohle moţné? se s čistou rozkoší tiskla k hladké mořeplavcově pokoţce. Voněl solí a potem a kořením. Jako Nels ţvýkal svou dýmku, Artagan drtil mezi zuby hřebíček. Nechtěla to, rozhodně ne. Ale pevně objala i ona jeho. Skály se srazily.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277255