Artaganova tmavá tvář zesinala. Mořeplavec křečovitě svíral kormidlo a poroučel duši bohům. Instinktivně vtáhl hlavu mezi ramena a hleděl rovně před sebe. Ani mrknutí nevěnoval kamenným masivům, které zastínily slunce a vydychovaly pach smrti. Jestli jsem si pomohl, zoufal si. Zvedal se mu ţaludek při pohledu na obludné šupinaté stvoření, které drţelo hlavu nad hladinou a zcela zjevně táhlo loď. A navíc se v průzoru před nimi neobjevovala ţádná pohádková krajina, nýbrţ podivná opalizující mlha. Bran horečně svinoval poslední plachty. Moře sténalo a převalovalo se. Jachta sebou házela. A skály je dostihly. Ozval se ohlušující třesk a skřípot, uši rvoucí zvuk lámajícího se dřeva. Artagan v tu chvíli pustil kormidlo a bezmyšlenkovitě se otočil. Popadl Bellis do náručí, objal rukama a přitiskl dívku k hrudi. Bellis měla husí kůţi po celém těle. Bála se. Strašlivě. Rachocení a praskot neustávaly, paluba se otřásala, pro jekot a rámus nebyly slyšet vlastní myšlenky. A zároveň, jak je tohle moţné? se s čistou rozkoší tiskla k hladké mořeplavcově pokoţce. Voněl solí a potem a kořením. Jako Nels ţvýkal svou dýmku, Artagan drtil mezi zuby hřebíček. Nechtěla to, rozhodně ne. Ale pevně objala i ona jeho. Skály se srazily.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277255
12. KAPITOLA LOTOSOVÝ DVŮR Zalapala po dechu. Probrala se k vědomí, coţ znamenalo, ţe musela omdlít. Nebo usnout? Něco se jí zdálo. Něco neuchopitelného. Důleţitého. Otevřela oči. Uţasla. Spatřila objekt ze svých snů. Nádherný. Dokonalý. Zamrkala. A probudila se úplně. „Jsi v pořádku?“ staral se Artagan. Vypadal docela vystrašeně a drţel ji v paţích jako hadrovou panenku. Bez jeho pomoci by byla upadla. Zavrtěla sebou a lehce se proti mohutnému tělu vzepřela ve snaze uvolnit sevření. Zareagoval okamţitě a pustil ji. Ovšem hned zase chytil. Podlomila se jí totiţ kolena. „Pomalu,“ pronesl měkce. „Dýchej zhluboka. Bran zvrací. Moţná sem víly vůbec nesmějí vstoupit.“ „Hloupost,“ ozval se Azdar rázně. „Já třeba nemám potíţe ţádné.“ Stál na palubě mokrý jako myš, plný sil a pesimismu. „Proč je těm dvěma teda tak blbě?“ namítl Nels. Azdar po něm šlehl zlostným pohledem. „Nač jsou mi lidé, kdyţ musím všechno vymyslet sám?“ „Kde to jsme?“ zeptala se nejistým hlasem. „No přece tady,“ odvětil Artagan s pokrčením ramen.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277255
„Vidíš,“ obrátil se král na Nelse, „Bellis řeší podstatné problémy. Abych pravdu řekl,“ rozhlíţel se kolem, „vůbec se mi tu nelíbí. Nasoukali jsme se do nějaké vychýlené reality. To jsem zvědav, jak se dostaneme zpátky.“ „Proplujeme tamhletudy?“ navrhl starý námořník a máchl rukou nazpět. Všichni, dokonce i nazelenalý Bran, si podezřívavě změřili dva vysoké bělostné sloupy z kamene třpytícího se v zapadajícím slunci. Stoupaly z moře do nebetyčné výše, byly zdobeny podélnými rýhami, které rozehrály zajímavou hru stínů. Shora shlíţely sochy monumentálních gryfů. „Jak je moţné, ţe tobě nic není?“ posteskl si Bran. Sesunul se k patě zábradlí a cítil se na umření. „Drakovi nemůţe nic ublíţit,“ konstatoval Azdar. „Jestli chceš, můţu tě taky proměnit.“ Nebylo zřejmé, zda Bran o jeho nabídce uvaţuje, či vymýšlí sţíravou repliku. „Raději ne, pokud si můţu vybrat,“ odpověděl nakonec slabým hlasem. Bellis se stále necítila ve své kůţi, ale uţ stála na nohou. Artagan ji jenom lehce podpíral, coţ ocenila. Hlava se jí trochu motala. Měla ţízeň, ovšem ţaludek se jí pořád houpal. Takţe neztroskotali. Raději to nevyslovila nahlas, aby Azdara ještě víc nepopudila. Tento fakt byl totiţ dost zřejmý. Zajímalo ji, jak váţně je poškozená loď. Na druhou stranu Nels ţvýkal svou dýmku a vypadal vcelku klidně. Dobré znamení. „Moţná bychom mohli vytáhnout plachty a na noc zakotvit u pevniny,“ navrhl Artagan a ukázal před sebe. Tohle je na lidech skvělé, uvaţoval Azdar. Vţdycky hledí dopředu. I v těch nejvíce beznadějných situacích. Nechám si je.
100 Ukázka elektronické knihy