1915
chrám. Jsme v ruském úrodném pásmu nazývaném „černozem“. Půda je tu černá, humusovitá do značné hloubky. Jsou to zbytky pradávných listnatých pralesů. Chtěl jsem se naučit číst ruské písmo, pomůcky ani učitele jsem však neměl. Ruští vojáci, kteří doprovázeli náš vlak, neuměli číst ani psát. Vymyslel jsem si proto tuto obtížnou metodu. Opsal jsem si například název nádraží a optal se někoho, jak se nádraží jmenuje. Pak jsem se snažil určit každé jednotlivé písmeno a připsal k němu písmeno latinkou. Tvrdé a měkké znaky, pak písmeno „e“ se vyslovovalo v trojí podobě jako „e, je a jať“ nebo „i“, jednou jako naše i s tečkou, podruhé jako naše „u“. Podobno jsem opisoval firmy na obchodech. Byla‑li u firmy namalovaná bulka, soudil jsem, že v názvu firmy se bude také mluvit o bulce (buločnaja). Tak jsem si poznamenával u jednotlivých písmen azbuky jejich pravděpodobné označení v latince. Byl to hlavolam, když jsem někdy měl u ruského písmena poznamenáno několik písmen latinkou a každé jiné. Které je to pravé? Po několika dnech se mi podařilo sestavit celou azbuku, jen jsem si nevěděl rady s měkkými a tvrdými znaky. Sebral jsem někde kus novin a učil jsem se číst. Paměť jsem měl dobrou, měl jsem také chuť a houževnatost, a tak jsem dosáhl určitého úspěchu. 24. říjen. Z Voroněže jsme jeli opět po trati dvoukolejné. Jsou tu takové nedohledné roviny, lehká černá humusovitá půda, je to úrodný kraj. Po celé cestě jsme viděli málo průmyslových podniků, jen tu a tam oukrovar a lihovar. Obědvali jsme opět v noci. Nemusíme si lámat hlavu, jaký asi bude jídelní lístek. Všichni zajatci v Rusku jedí asi dnes a denně polévku a jáhelnou kaši. Není to ovšem naše patlavá kaše. Ruští kuchaři jáhly pěkně udusí, takže každé zrničko je samostatné, lze proto jejich kaši sypat. 25. říjen. Z Voroněže jsme jeli k severu. Ráz krajiny je stále stejný, nic zvláštního jsme neviděli. V noci jsme obědvali ve městě Kozlově. 26. říjen. Jedeme opět k východu. Kam nás ten vlak zaveze? Pro naše věčně prázdné žaludky jsou nejjasnější chvíle u společné mísy. Smutný je proto den bez jídla, jako ten dnešní. 27. říjen. Pokračujeme v jízdě k východu. Večer jsme dojeli do stanice, jejíž název se mi nepodařilo zjistit. Dostali jsme tu oběd. Šikovnému Kremličkovi se podařilo přinést dvakrát polévku, a tak jsme se trochu odškodnili za včerejší hladový den. 28. října. Dlouho jsme stáli na odlehlém nákladovém nádraží města Penzy. Večer po obědě jsme jeli opět dále na východ. 98
Prasil_V2_tisk2.indd 98
19.05.2020 8:41:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277254
1915
29. říjen. Večer jsme dojeli do města Syzráně. Asi o půlnoci jsme dostali ve městě v nějakých kasárnách naši obvyklou „kášu“ a polévku. Když jsme se vraceli k nádraží tichou spící ulicí, zaslechli jsme najednou zvláštní hluk jako řinčení řetězů a železa. Hluk se blížil a za chvíli jsme uviděli ve sporém osvětlení hořících pochodní blížit se k nám zvláštní průvod. Ztichli jsme a zůstali stát. Přicházelo asi čtyřicet vězňů v dvojstupu, vždy dva připoutáni k sobě za ruce okovy, každý vězeň na nohou okovy s řetězy, na nichž za sebou vlekl železnou kouli. Vpředu, vzadu i po stranách průvodu šli strážci s tasenými šavlemi a nosiči hořících pochodní. Blikavé světlo pochodní jen matně ozařovalo zarostlé tváře vězňů a dodávalo jim hrůzný výraz. Strážcové vykračovali vzpřímeně jako loutky, neohlédli se ani vlevo ani vpravo, vězňové sledovali očima koule svých kamarádu vpředu. Pomalu, stejnoměrně a mlčky se pohyboval průvod jako stroj, doprovázený řinčením řetězů pout a nárazy koulí, poskakujících po dlažbě ulice. Ve dne by to snad tak hrůzně nepůsobilo, ale v té noční tmě a tichu to bylo příšerné divadlo. O něčem takovém jsme čítávali jen v napínavých románech a teď tu vidíme skutečnost. Vězně dopravovali asi vlakem na Sibiř a tady je zavedli také na oběd do stravovací stanice. 30. října. Od Syzráně jedeme na východ po jednokolejné trati kopcovitou krajinou k řece Volze, přejedeme po železničním mostě dlouhém 1 200 metrů a směřujeme k městu Samaře. V železniční stanici na pravém břehu Volhy měli prodavači velké hromady vařených raků. Takový obrázek je snad vidět jen v Rusku. Za kopějku mně babka nacpala vrchovatě vojenskou čepici raky. Měl jsem s kamarády ve vagoně na delší dobu zábavu s raky. Město Samara je rozloženo nad vysokým levým břehem Volhy, na kopci i na jeho úpatí. Je to asi důležité obchodní město, poněvadž na Volze je hodně parníků a vlečných lodí a v přístavech je čilý ruch. Pravý břeh řeky je vysoký a skalnatý. Nádraží je veliké, má mnoho kolejí. Nás zavezli na nejvzdálenější koleje. Stojí tu vlaky s běženci jako všude na větších nádražích. Běženci bydlí v krytých nákladních vagonech, vaří si tam a po vagonech mají rozvěšeno vyprané prádlo. Za kolejemi na pustém místě je prkny ohrazené pro nás velmi důležité místo. Je na něm nápis „otchožee město“, v rakouské armádě se mu říkalo latrína. Uvnitř ohrady je dlouhá, široká a dost hluboká jáma. Na okrajích jámy jsou položena prkna k zpevnění krajů, aby se nedrobila hlína. Na těch prknech sedávali v dřepu zajatci jeden vedle druhého jako vlaštovky na drátech. Tohoto zařízení používali také transporty ruských vojáků a ovšem i běženci. U vchodu stál starý ruský voják 99
Prasil_V2_tisk2.indd 99
19.05.2020 8:41:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277254
1915
s holí a dohlížel, aby tu byl zachováván pořádek i čistota. Jako všude, tak i na nádraží v Samaře, sotva zastavil vlak, běželi zajatci k ohradě, někteří již po cestě si uvolňovali kalhoty. Když vběhli do ohrady, spatřili tam v dřepu dívku – běženku. Zajatci upadli do rozpaků, v rozpacích je i dívka. Nejraději by utekla, ale kam? Vchod je plný zajatců s kalhotami v ruce. Do trapné situace zasáhl autoritativně ruský strážce, který zavolal na dívku: „Ničevó, seri, seri!“ Pomohlo to, dívka zůstala ve dřepu a zajatci obroubili svými dřepy jámu. Ach, to ruské „ničevó“! 31. říjen. Jedeme k východu, vezou nás na Sibiř? Asi 50 km za Samarou zahýbáme však k jihu a jedeme po trati na Orenburg a Turkestán. V noci zastavujeme na železniční stanici Tockoje v samarské gubernii. Jsme u cíle po čtyřiceti dnech ode dne našeho zajetí, z toho 19 dní pěšího pochodu, 8 dní v Dárnici a 13 dní jízdy vlakem.
100
Prasil_V2_tisk2.indd 100
Ukázka elektronické knihy
19.05.2020 8:41:05