1915
chrám. Jsme v ruském úrodném pásmu nazývaném „černozem“. Půda je tu černá, humusovitá do značné hloubky. Jsou to zbytky pradávných listnatých pralesů. Chtěl jsem se naučit číst ruské písmo, pomůcky ani učitele jsem však neměl. Ruští vojáci, kteří doprovázeli náš vlak, neuměli číst ani psát. Vymyslel jsem si proto tuto obtížnou metodu. Opsal jsem si například název nádraží a optal se někoho, jak se nádraží jmenuje. Pak jsem se snažil určit každé jednotlivé písmeno a připsal k němu písmeno latinkou. Tvrdé a měkké znaky, pak písmeno „e“ se vyslovovalo v trojí podobě jako „e, je a jať“ nebo „i“, jednou jako naše i s tečkou, podruhé jako naše „u“. Podobno jsem opisoval firmy na obchodech. Byla‑li u firmy namalovaná bulka, soudil jsem, že v názvu firmy se bude také mluvit o bulce (buločnaja). Tak jsem si poznamenával u jednotlivých písmen azbuky jejich pravděpodobné označení v latince. Byl to hlavolam, když jsem někdy měl u ruského písmena poznamenáno několik písmen latinkou a každé jiné. Které je to pravé? Po několika dnech se mi podařilo sestavit celou azbuku, jen jsem si nevěděl rady s měkkými a tvrdými znaky. Sebral jsem někde kus novin a učil jsem se číst. Paměť jsem měl dobrou, měl jsem také chuť a houževnatost, a tak jsem dosáhl určitého úspěchu. 24. říjen. Z Voroněže jsme jeli opět po trati dvoukolejné. Jsou tu takové nedohledné roviny, lehká černá humusovitá půda, je to úrodný kraj. Po celé cestě jsme viděli málo průmyslových podniků, jen tu a tam oukrovar a lihovar. Obědvali jsme opět v noci. Nemusíme si lámat hlavu, jaký asi bude jídelní lístek. Všichni zajatci v Rusku jedí asi dnes a denně polévku a jáhelnou kaši. Není to ovšem naše patlavá kaše. Ruští kuchaři jáhly pěkně udusí, takže každé zrničko je samostatné, lze proto jejich kaši sypat. 25. říjen. Z Voroněže jsme jeli k severu. Ráz krajiny je stále stejný, nic zvláštního jsme neviděli. V noci jsme obědvali ve městě Kozlově. 26. říjen. Jedeme opět k východu. Kam nás ten vlak zaveze? Pro naše věčně prázdné žaludky jsou nejjasnější chvíle u společné mísy. Smutný je proto den bez jídla, jako ten dnešní. 27. říjen. Pokračujeme v jízdě k východu. Večer jsme dojeli do stanice, jejíž název se mi nepodařilo zjistit. Dostali jsme tu oběd. Šikovnému Kremličkovi se podařilo přinést dvakrát polévku, a tak jsme se trochu odškodnili za včerejší hladový den. 28. října. Dlouho jsme stáli na odlehlém nákladovém nádraží města Penzy. Večer po obědě jsme jeli opět dále na východ. 98
Prasil_V2_tisk2.indd 98
19.05.2020 8:41:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277254