Do organizování návratu se Otto pustil brzy po příchodu z nemocnice. V prvé řadě, jako u všech jiných emigrantů, i u nás to vyžadovalo opatření amerických, anglických a případně francouzských tranzitních víz. Protože do Československa jsme se museli vracet přes území těchto států. Ale brzy se ukázalo, že návrat nebude jednoduchou záležitostí i z jiného vážného důvodu. Protože strana oficiálně rozhodla, že peníze na cestu si bude muset zajistit každý sám. Ale to nebyla pro nás, ale ani pro jiné emigranty, jednoduchá záležitost. Tolik peněz jsme neměli. Jejich část na cestu pro Ottu a Egona sebrala Československo-mexická asociace, kterou z velké části tvořili bohatí obchodníci. Zbývající částku si Otto od sympatizujících židovských obchodníků vypůjčil a slíbil jim dluh uhradit z peněz za své budoucí knihy, které napíše o válečné a poválečné Evropě. Vynořil se ale další problém, se kterým jsme nepočítali. Americká víza nepřicházela ani po několika měsících. Dostali jsme je teprve za půl roku, po nátlaku československého zastupitelství v Mexiko City. Domnívali jsme se, že důvodem tak dlouhého otálení bylo Ottovo zapsání na listině nežádoucích osob a naše zatčení a deportace z USA před pěti roky, v listopadu 1940. Loučení s Mexikem a s našimi mexickými přáteli, stejně jako jich s námi, bylo velmi dojemné. Ukápla i nejedna slza. Zúčastnili se ho pracovníci našeho velvyslanectví v Mexiku a ze strany mexické několik přátel nejbližších. Především přední činitel
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277180