JULIA JAMESOVÁ
Vůbec nevěděla, jak přečkala následující dvě hodiny. Nějak snědla oběd. Cesare si jistě všiml, jak je rozrušená, ale naštěstí byl zdvořilý jako obvykle a nijak to nekomentoval. Pouze jednou, když odpověděla trochu nesouvisle, se zarazil a zeptal se, jestli jí je dobře. Ušklíbla se, řekla, že chytila nějakou virózu a převedla řeč na matku a sestru, které se naplno věnovaly přípravám opulentní Adriettiny zásnubní slavnosti. Na kterou byli Cesare a Carla jako rodinní přátelé samozřejmě pozváni. Když dojedli a ona vstávala od stolu, Cesare jí odtáhl židli. S nervy na pochodu sáhla po kabelce a podařilo se jí shodit ji na zem. Vysypala se a ona se s výmluvou a svoji nešikovnost okamžitě sehnula, aby posbírala její obsah a rychle schovala usvědčující krabičku, kterou předtím koupila v drogerii. Nemohla se dočkat, až ji doma otevře. Nemohla se dočkat, až zjistí, jestli nepanikaří zbytečně. „Francesko!“ vyhrkl překvapeně Cesare. Otočila se a přitiskla si kabelku na hruď, jako kdyby její obsah chtěla skrýt před jeho rentgenovýma očima. Ale stačilo, aby viděla jeho výraz a věděla, že je pozdě. Zvedla hlavu. „To není tvoje věc, Cesare!“ Viděla, jak se jeho tvář napjala a zalitovala, že promluvila tak příkře. Přerývaně se nadechla. „Ano já vím, že mě chceš chránit! To už jsi říkal! A já jsem ti řekla, že to není nutné!“ Upřel na ni pohled svých černých očí. „Řekneš mu to, když bude test pozitivní?“ Neřekl Falcone, ale přesto to tam slyšela. Kousala se do rtu. Nedokázala mu na to odpovědět. „Otec má právo to vědět, Francesko.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277172
VÉVODOVA DĚDIČKA
Zmučeně zavřela oči. „Cesare, prosím, nemůžu o tom mluvit! Ani nevím, jak ten test vyjde.“ V její tváři se zračila obrovská únava. „Vím jen, a to mi věř, že jestli bude pozitivní, nebude z toho mít radost.“ Neodpověděl, ale při odchodu z restaurace se tvářil chmurně. Na chodníku se k ní otočil. „Otec to vždycky musí vědět,“ řekl nekompromisně. „Možná nebude nic, co by měl vědět!“ přerušila ho ostře, protože chtěla ten výslech ukončit. „A je to moje věc, se kterou se musím vypořádat zase já. Jestli vůbec je s čím se vypořádávat.“ Když se ale za necelou hodinu otupěle dívala na modrou čárku, která se objevila na malé bílé tyčince, svítalo jí, že se přece jenom bude muset s něčím vypořádat. Nic byl zpátky v Římě. Akvizice na Manhattanu byla triumfem a na mapě přibyl nový, skvělý přírůstek do Falconeho portfolia. Nové peníze přitahují nové peníze. A jestli Falcone Manhattan bude tím posledním místem, kde by byly vítané staré peníze… staré peníze ho nezajímaly. Ani ti, kteří je měli. Stiskl rty. Ne, nikdo, kdo měl staré peníze. Nebo stejně staré tituly. I kdyby měla blond vlasy do pasu a její krása dokázala rozsvítit noční oblohu. Ne. Čepel gilotiny spadla. Fran už nepatřila do jeho života a musí zůstat mimo. Cokoli jiného bylo nemyslitelné. S nikým z jejího světa nechci mít nic společného. Nic. Se zaklením odsunul židli, přešel k oknu a upřel prázdný pohled na panorama Říma. Musíš na ni zapomenout. Musíš. Musíš chtít na ni zapomenout… Telefon na stole zazvonil. Byla to jeho sekretářka. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277172
JULIA JAMESOVÁ
„Máte návštěvu, signor Falcone,“ řekla ostýchavě. „Nemá domluvenou schůzku, ale… je to il conte di Mantegna…,“ dodala ještě ostýchavěji a odmlčela se. Nic ztuhl. „Uveďte ho,“ řekl a položil sluchátko. Hlavou mu chaoticky vířily myšlenky, ale žádná z nich nebyla dobrá. Když se dveře otevřely a sekretářka uvedla nezvaného a nečekaného hosta, stál Nic v dokonale vyváženém postoji a váhu přenášel na špičky chodidel. Podvědomě si uvědomoval, že je to postoj rváče před tím, než padne první rána. Cesare di Mondave, il conte di Mantegna, který měl zřejmě volný vstup kamkoli v Římě, včetně vedení Falcone International, vešel do místnosti. „Falcone,“ řekl Cesare a nespouštěl oči z Nika. Nedalo se z nich vyčíst a Nikův pohled byl stejně neproniknutelný. „Signor il conte,“ opáčil netečně. Bedlivě ho sledoval zpod přivřených víček. Všechny svaly měl napjaté. Cesareho obličejem se mihl lehce pobavený výraz. „Nepřišel jsem se s vámi prát, Falcone,“ zabručel. Pozorně sledoval Nikův obličej, jako kdyby se snažil číst jeho myšlenky. „Asi byste se měl posadit.“ „Měl bych?“ opáčil Nic, ale pořád stál. Adrenalin ho nutil být stále ve střehu. „Ano,“ opáčil Cesare a bez vyzvání se posadil do křesla před Nikovým stolem. Nic se svezl do svého křesla, otočil je tak, aby viděl na Cesareho a sevřel područky. Stále byl napjatý. Co má tohle znamenat? Brzy to zjistí. „Prokazuji vám laskavost, Falcone,“ slyšel Cesareho chladný hlas, „když předpokládám, že o tom, co vám teď chci říct, nevíte naprosto nic.“ 100 Ukázka elektronické knihy