JULIA JAMESOVÁ
Vůbec nevěděla, jak přečkala následující dvě hodiny. Nějak snědla oběd. Cesare si jistě všiml, jak je rozrušená, ale naštěstí byl zdvořilý jako obvykle a nijak to nekomentoval. Pouze jednou, když odpověděla trochu nesouvisle, se zarazil a zeptal se, jestli jí je dobře. Ušklíbla se, řekla, že chytila nějakou virózu a převedla řeč na matku a sestru, které se naplno věnovaly přípravám opulentní Adriettiny zásnubní slavnosti. Na kterou byli Cesare a Carla jako rodinní přátelé samozřejmě pozváni. Když dojedli a ona vstávala od stolu, Cesare jí odtáhl židli. S nervy na pochodu sáhla po kabelce a podařilo se jí shodit ji na zem. Vysypala se a ona se s výmluvou a svoji nešikovnost okamžitě sehnula, aby posbírala její obsah a rychle schovala usvědčující krabičku, kterou předtím koupila v drogerii. Nemohla se dočkat, až ji doma otevře. Nemohla se dočkat, až zjistí, jestli nepanikaří zbytečně. „Francesko!“ vyhrkl překvapeně Cesare. Otočila se a přitiskla si kabelku na hruď, jako kdyby její obsah chtěla skrýt před jeho rentgenovýma očima. Ale stačilo, aby viděla jeho výraz a věděla, že je pozdě. Zvedla hlavu. „To není tvoje věc, Cesare!“ Viděla, jak se jeho tvář napjala a zalitovala, že promluvila tak příkře. Přerývaně se nadechla. „Ano já vím, že mě chceš chránit! To už jsi říkal! A já jsem ti řekla, že to není nutné!“ Upřel na ni pohled svých černých očí. „Řekneš mu to, když bude test pozitivní?“ Neřekl Falcone, ale přesto to tam slyšela. Kousala se do rtu. Nedokázala mu na to odpovědět. „Otec má právo to vědět, Francesko.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277172