Silverberg-zlom.qxd20.5.202011:31Stránka105
DOLŮ
K ZEMI
přes boky, ale krása a mládí ji ještě neopustily. Jenže Seena, jak si ji pamatoval, by na kůži takovou potvoru nesnesla. Klidně na něj hleděla. Lesklé černé vlasy jí spadaly na ramena, jako kdysi. Neměla vrásky. Stála k němu čelem, beze studu, lehce rozkročená, ruce podél těla, hlavu vzhůru. „Nečekala jsem, že se vrátíš, Edmunde.“ Hlas měla hlubší, jako by i uvnitř dosáhla větší hloubky. Když ji znával, měla sklon mluvit moc rychle, nervózně pištět, ale dnes, klidná a vyrovnaná, mluvila s rezonancí jemného violoncella. „Co tě sem přivedlo?“ „To je na dlouhé povídání, Seeno. Sám tomu úplně nerozumím. Můžu se zdržet přes noc?“ „Pochopitelně. To je mi otázka!“ „Vypadáš dobře. Nějak jsem čekal… po osmi letech…“ „Bábu?“ „To úplně ne.“ Podíval se jí do očí a zděsil se té tvrdosti, toho nehybného pohledu chladných černých očí, který mu tolik připomněl Dykstru a jeho ženu na poslední zastávce. „Já vlastně nevím, co jsem čekal.“ „Ani tobě čas neublížil, Edmunde. Vypadáš teď přísně, ukázněně – léta spálila všechnu slabost, mužné jádro zůstalo. Nikdy jsi nevypadal líp.“ „Děkuji.“ „Nedáš mi pusu?“ „Slyšel jsem, že ses vdala.“ Škubla sebou a zaťala pěst. I její oděv zareagoval, ztmavl a vystrčil panožku k odhalenému ňadru, které ale nezakryl, jen orámoval. „Kdes to slyšel?“ „U moře. Van Beneker říkal, že sis vzala Jeffa Kurtze.“ „Ano. Vlastně hned co jsi odletěl.“ „Hm. Je tady?“ Otázku nechala bez odpovědi. „Ty mi nechceš dát pusu? Nebo ze zásady nelíbáš cizí manželky?“ Nuceně se zasmál. Neohrabaně a rozpačitě k ní zvedl ruce a přitáhl – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277145
Silverberg-zlom.qxd20.5.202011:31Stránka106
R O B E RT S I LV E R B E RG
si ji za ramena. Byla vysoká. Zvedl bradu a pokusil se ji políbit na rty, aniž by se jakoukoli částí těla dotkl améby. Odtáhla se od něj. „Čeho se bojíš?“ zeptala se. „Jsem nesvůj z toho, co máš na sobě.“ „Z klouzka?“ „Když tomu tak říkáš.“ „Tak mu říkají sulidoror,“ opravila ho Seena. „Pochází z centrální plošiny. Lepí se tam na jeden druh velkých savců a metabolizuje jejich pot. No není báječný?“ „Já myslel, že plošinu nesnášíš.“ „To bylo dávno. Mockrát jsem se tam vypravila. Klouzka jsem si přivezla z posledního výletu. Je zároveň mazlík i oblečení. Podívej.“ Zlehka se améby dotkla a ta několikrát změnila barvu, na modrém konci spektra se roztahovala, na červeném stahovala. V maximální ploše Seenu pokryla od krku po stehna. Gundersen si všiml, že uprostřed hmoty pulzuje něco tmavšího, přímo na nositelčině pubickém trojúhelníku, asi nervové centrum. „Jak to, že se ti nelíbí? Pohlaď si ho.“ Gundersen se nepohnul. Vzala ho za ruku a položila si ji na bok. Gundersen ucítil chladný suchý povrch, překvapen, že není slizký. Seena mu vedla ruku vzhůru, až spočinul dlaní na plném prsu, klouzek se okamžitě stáhl a jemu pod prsty zůstala pevná teplá tkáň. Chvíli ji držel, pak v rozpacích pustil. Bradavky jí ztuhly, chřípí se roztáhlo. „Klouzek je jistě zajímavý. Ale na tobě se mi nelíbí.“ „Jak chceš.“ Sáhla si dole na břicho, těsně nad jádro organismu. Jediným hbitým pohybem se stáhl, sklouzl po noze a odplazil se na konec verandy. „Lepší?“ zaševelila Seena, nahá, lesklá potem, rty vlhké. Ta přímočarost ho zarazila. Nahotu spolu nikdy příliš neřešili, jenže tohle odhalení bylo záměrně sexuálně agresivní, a takovou ji neznal. Byli staří přátelé, několik let spolu chodili, z toho několik měsíců žili skoro jako manželé, ale nejednoznačný rozchod měl veškerou důvěrnost smazat. A i kdyby pominul manželství s Kurtzem, – 106 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277145
Silverberg-zlom.qxd20.5.202011:31Stránka107
DOLŮ
K ZEMI
osmileté odloučení v jeho očích vyžadovalo mnohem pozvolnější návrat k fyzické intimitě. Měl pocit, že když se mu takhle nabídla hned v první chvíli po návratu, neprovinila se ani tak proti slušným mravům, jako spíš proti dobrému vkusu. „Vezmi si něco na sebe,“ požádal ji tiše. „A ne klouzka. Nedovedu s tebou vážně mluvit, když přede mnou budeš natřásat prsa.“ „Ty jsi ale suchar. Tak jo. Večeřel jsi?“ „Ještě ne.“ „Nechám donést jídlo sem. A pití. Hned jsem zpátky.“ Odešla do domu. Klouzek zůstal na verandě. Nesměle se přikutálel blíž ke Gundersenovi, jako by se nabízel, že mu vyleze po noze a na chvíli ho oděje, ale ten ho zpražil takovým pohledem, že se i tvor z náhorní plošiny honem stáhl do kouta. Za minutu přišel robot se dvěma zlatými koktejly na podnosu. Jeden drink nabídl Gundersenovi, druhý postavil na zábradlí a neslyšně zmizel. Vrátila se Seena, cudně zahalená v měkké šedé košilce pod kolena. „Lepší?“ „Prozatím,“ odvětil Gundersen. Ťukli si, ona se usmála, přiložili sklenky ke rtům. „Pamatuješ si, že nemám rád rypáky.“ „Já nezapomínám, Edmunde.“ „Tak jaké to je, tady žít?“ „Klidné. Netušila jsem, že můžu žít tak nevzrušeně. Hodně čtu, pomáhám robotům na zahradě, občas mám hosty, vyrážím ven. Někdy celé týdny nevidím člověka.“ „A co manžela?“ „Někdy celé týdny nevidím člověka.“ „To jsi tu sama? Sama s roboty?“ „Úplně sama.“ „Lidi, co tu zůstali po Společnosti, tě jistě často navštěvují.“ „Někteří. Už nás tu moc nezbylo. Nejvýš sto, řekla bych. Tak šest na Moři prachu. Van Beneker dole v hotelu. Čtyři pět na stanici v riftu. A tak dále – malé pozemšťanské ostrůvky daleko od sebe. Udržujeme společenské styky, ale málo.“ – 107 –
Ukázka elektronické knihy